Dojela jsem domů do Prahy. Aby bylo vítání, musí být nejdřív loučení. Už se těším, až obejmu mamku, až přijde domů.
Teď mi to připadá neskutečné, že jsem opravdu něco takového zvládla. Nebyl to jenom sen? Vždyť to není ani týden, co jsem vyrazila z Prahy do středu Rumunska. Ujet takovouhle vzdálenost jsem považovala za nemožné. Myslela jsem si, že mi to bude trvat strašně dlouho a že stěží překročíme hranice. Až teď na Hlaváku, když jsme vraceli naši fábinku, mi to pomalu celé docházelo. Moje první velká řidičská cesta. Nikdy bych se neodvážila na dé jedničku a pochybuju, že by mě mamka nechala na dálnici řídit. Musel přijít někdo jiný, aby mě k tomu trochu dokopal, aby mě trochu vyprovokoval, abych se zbavila svého strachu. Neříkám, že strach teď nemám. Mám, ale je o hodně menší, než jsem měla na začátku. Tento týden jsem, načerpala tolik řidičských zkušeností! Chce to teď řídit a zdokonalovat se a zdokonalovat. A celkem i si teď přeju mít destinaci, ve které by mi přidělili auto. Mým velkým pomocníkem je GPS. Ta mi řízení o dost ulehčuje. A neskonalé díky patří především A.. Díky němu jsem se překonala a díky jeho pomoci jsem zvládla i několik ne úplně pěkných situací.
Na cestě jsem to už tak nebrala, spíš jsem si připadala, že se stále něco učím, dávám pozor, jak se co dělá, některé věci jsem se snažila zautomatizovat. Až teď, když je to všechno za mnou, jsem si uvědomila tu úžasnou věc. Vychutnávám si ten pocit, že jsem to dokázala. Díky A. jsem sebrala odvahu. Myslím, že s nikým z mé rodiny či blízkých by se mi to nepodařilo. Chápu jejich starosti, ale občas je fajn pustit se do neznáma. Zvláště když víte, že vás to může obohatit. To, kolik do toho ze sebe vložíte, už je jen na vás. ,-)
rumunská kočička, kterou jsem potkala na své cestě ve vesnici Cris