Hledala jsem na internetu rady, jak smířit dvě kočky a jak to udělat, aby si na sebe zvykly. Nejvíc mi pomohl tento článek, ale pořád s tím bojujeme. Každou kočku držíme v jiné místnosti a párkrát se nám stalo, že Amíček otevřel dveře do obýváku a Rozárka zbystřila. Již několikrát se upřeně pozorovali – někdy bez sebemenší zábrany, někdy jen přes sklo okna na balkon. Rozárka vždycky začne vrčet, nebo přinejmenším prskat. Nenechá si nikoho připustit k tělu. Teď už aspoň ví, že v obýváku má svoje útočiště a že tam by Amíček neměl co dělat. Rozárka mi teď připadá na jednu stranu mazlivá a mám radost, že jí a kaká a čurá, ale na druhou stranu její nenávistné pohledy, když spatří Amíčka, nám dávají jasně najevo, že si tu druhou kočku nepřeje. Taky nám ale připadá divné, že se kočky vzájemně někdy dlouho pozorují, aniž by jedna z nich třeba zdrhla. Obě jsou totiž zvědavé a rádi zkoumají nové věci i tvory. Přesto bych si už ráda přála, abychom měli doma už jen naši malou lumpici, aby se aspoň počet postelí, které střídám, snížil ze tří aspoň na dvě. Bydlet v bytě tři plus jedna a měnit každou noc jinou místnost a postel je náročné, ale mně je Rozárky tak moc líto, že je pořád sama, tak se nad ní ob den od dva smiluju a noc strávím s ní. Beztak vím, že je to převtělená mamka a strávit noc s Rozárkou, to je skoro jako strávit noc v teplém pelíšku spolu s maminkou. 🙂
Rozárka
Amíček
