Včera, když jsem večer hledala Brněnku, abych tam koupila hořčici, jsem potkala vzácnou návštěvu. Ani nevím, že pár metrů od našeho baráku bydlí takovýhle pěkný kocourek. Nejdřív se mě bál a zdráhal, ale když jsem na něj zavolala čiči, tak se vrátil. Přeskočil vrátka a začal se tulit. Hladila jsem ho a on vrněl. Vzpomněla jsem si na Rorýska. Jako by mu z oka vypad.
Pak jsem se ho pokoušela vyfotit, ale kocourek běhal z místa na místo. Chvíli se nezastavil 🙂
Asi byl citově vyprahlý.
A tak jsem to s foťákem vzdala a kocourka ještě na rozloučenou párkrát pohladila.
Obchod byl zavřený, takže jsem horčiči nepořídila, ale setkání s kocourkem mě naplnilo novou radostí. Když jsem šla tou samou cestou nazpátek a volala jsem čiči, po kocourkovi nebylo už ani stopy.