Už dlouho slibuji, že sem něco napíšu o krátkých filmech, které byly nominované na Oscara. Dneska je to už vlastně přesně týden a obávám se, že později bych už asi nenašla čas článek vytvořit. Promítání se konalo v rámci brněnského Cinema Mundi a nebýt kamaráda, asi by si na ten festival nevzpomněla.
Filmy měly kolem 20 minut, ale některé byly trochu i delší(30min.), či kratší(18min). První film se jmenoval Death of Shadow a začínal vraždou. Zpočátku mi to připadalo jako nějaká detektivka, ale ke konci jsem spíš měla pocit, že je to fantasy. Hlavní roli hrál muž, který měl za úkol fotografovat lidi a krást jim tak stíny. Ty stíny odevzdával svému šéfovi, který si je pak zarámoval jako obraz. Měl jich celou komnatu, prostě jako nějaká galerie. Když ten muž takto „zabije“ tisíc lidí, může se vrátit zpátky na svět a bude mu navrácen svůj vlastní stín. Ve filmu vystupují ještě dva lidé- nějací milenci. Ten muž si vytahne s „osudí“ právě jméno jednoho z těch milenců. Váhá, ale nakonec ho vyfotí- a tak získá svůj poslední stín. Je volný. Vrací se zpátky do normálního života. Dívka, která ale čeká na toho svého, si zezačátku splete onoho muže se svým milým. Když to zjistí, je šokována. Onen „vrah“, muž který fotografoval, nedokáže přenést přes srdce to, že utrpěl dívce bolest, vrací se zpátky ke svému šéfovi a vyměňuje stín onoho mladíka za svůj. Umírá tak místo něho a mladý pár se nakonec šťastně shledá. Nejvíc se mi na tomto filmu líbilo to prostředí, kde se natáčelo. Jakási zřícenina(snad chrámu?). Působí to romanticky a tajemně. Člověk ale nesmí nad filmem moc přemejšlet, protože je tam spousta věcí, které mu začnou vrtat hlavou. Např. jak mohl onen muž, který fotografoval lidi sám žít, když neměl svůj stín? Byl jenom duch, nebo ho šéf nějak oživil?
Další film se jmenoval Henry. Byl to asi nejsmutnější film z těch pěti. Hned jsem si vzpomněla na své prarodiče. Vypráví o stáří a o tom, jak starý otec nemůže poznat svoji dceru. Pořád hledá svou manželku, která přitom už dávno zemřela. Líbí se mi, že příběh je „ze života“, že se každého z nás vlastně může dotýkat. Děsné byly stavy, kdy ten starý pán nevěděl, kde je. Cítil se nesvobodně, měl pocit, že ho někdo násilím drží, chtěl ke své manželce. Občas tam byly klaustrofobické záběry, ale i pěkná hudba.
Třetí film Curfew měl podle mě diváky především šokovat. Hned ze začátku byla scéna, jak leží chlap ve vaně a podřezává si žíly, všude samá krev.. zřejmě chce skončit se životem. Nechutné! Už jsem si říkala, že to bude nějaký horor. Ale naštěstí ne. Zazvoní telefon, volá mu sestra, aby jí pohlídal na chvíli dceru. Nakonec souhlasí. Dcera má zpočátku ke strýci averzi, ale postupně si ho oblíbí. Myslím, že silná stránka toho filmu spočívá v dialozích. Jsou krátké, ale vtipné. A herečka, která hraje tu holčičku, má fakt říz! Po hlídání se vrátí strýc domů a hádejte, co jde dělat? Pokračuje ve své sebevraždě! Jenže mu to zas po chvíli telefon překazí. Nejdřív ho vypne ze zásuvky, ale pak si to rozmyslí a znovu ho zapojí. Je to opět jeho ségra s prosbou, jestli by jí občas s pohlídáním dcery nepomohl. I matka pozná, že ho má dcera ráda. Bohužel titulky filmu nebyly důsledné. A tak mi třeba uniklo, že v dokumentech, které brácha doma u ségry našel, stálo to, že se dcera nesmí se svým otcem stýkat a že je celá rodina v rozkladu. Otázkou taky je, jestli ten strýček koná doopravdy sebevraždu, nebo jestli podřezávání žil není jeho hobby 😉
Následoval film Buzkashi Boys, který pocházel z Afgánistánu. Jak už název napovídá, hlavními postavami tu byli dva obyčejní kluci. Jeden měl tátu kováře. Učil se postupně od něho řemeslu. Druhý neměl žádný domov a spoléhal se na to, co mu lidé na ulici dají. Rozdíl mezi nimi byl v tom, že ten, co neměl nic, byl hodně sebevědomý. Společně se jezdili dívat na zápasy, kde se muži na koních prali o kozu. Hádám, že to bylo něco jako afgánské ragby. Ten kluk snil o tom, že jednou bude taky takovým jezdcem. Dokonce od jednoho získal šálu, kterou dal už méně odvážnějšímu kamarádovi. „Přece se nespokojíš s tím, že budeš kovářem?, “ říkal. Pak jednoho dne ukázal na kopci svému vyjukanému kamarádovi koně. Zřejmě nebyl jeho. Přesto na něj nasedl. Kůň se ale splašil a odcválal s klukem pryč. Syn kováře šel svého přítele hledat. Našel koně na skládce autobusů, vedle na zemi ležel mrtvý kamarád. Společně s otcem kluka pohřbili. Kluk se dál učil kovařině a zůstal se svým otcem. Nejvíc mě zaujala na filmu hlavní myšlenka: zůstat u svých jistot, nebo se odvážit podniknout něco neobvyklého.. splnit si svůj sen? Do jaké míry by se měl člověk odvázat? Prostředí, ve kterém se to natáčelo, mě taky uchvátilo..hlavně ty hory. Vzpomněla jsem si na svého afgánského kamaráda Nawida.
Poslední film měl podle mě taky diváka šokovat, ale zároveň i pobavit. Stejně jako u toho třetího. Jmenoval se Asad. Zřejmě se nenatáčel v Somálsku, ale přesto to pro mě bylo dost autentické. Boj o přežití, boj s piráty, klučičí parta, přátelství, starý rybář, který se snaží uživit svoji rodinu..Když je rybář zraněný, posílá svého malého syna, aby vyrazil sám na moře ulovit ryby. Syn se bojí, ale poslechne. Následuje scéna s luxusní lodí. Kluk vstoupí na její palubu, zjistí, že jsou všichni postříleni. Loď přepadli piráti. Pak něco uslyší v podpalubí. A hádejte, co tam najde.. Chlupatého bíleho psa s čepičkou! Vezme ho k sobě na člun. Všichni se ve vesnici diví, co to ulovil za divnou rybu. Kluk je na svůj úlovek pyšný. Takového psa asi v Somálsku neviděli. Konec je otevřený. Zajímalo by mě, jestli si na psu pochutnali, nebo jestli z něj udělali domácího mazlíčka 🙂 Tento film se mi líbil asi nejvíc- díky překvapivému a úsměvnému konci.
V každém z filmů hrála nějakou roli smrt, násilí nebo vražda. Je zvláštní, že toto téma budí u diváků takový úspěch. Je fajn, že výběr filmů je tak pestrý- z různých koutů světa. To dodalo celému festivalu šťávu!