Anička básnířka, né to fakt nejsem. K psaní básniček mě inspirovala kniha Slasti a strasti od Teda Koosera. Přečetla jsem ji tak trochu z donucení. Básničky jsou to zvláštní. Knihu jsem měla přečtenou za chvilku, jako ostatně vždycky, když čtu poezii. Nebaví mě knihu o pár stránkách číst a hloubat nad ní měsíce. No a když „někdo“ píše smutné a mrazící povídky, tak proč bych já nemohla psát básničky. Inspirovala jsem se právě Kooserovým volným veršem. Neznám pravidla psaní volných veršů a je mi to fuk. Prostě se ve mně celý den dusila tato slova.
Když stoupnu si před otevřené okno,
nadýchnu se a chce se mi letět daleko pryč,
jen kdo by dal kočkám nažrat,
vždyť kapsičku otevřít si sami neumí.
A tak si hnusem aspoň strčím prst do krku,
třeba se trochu uleví.
Jen točí, točí, točí se mi hlava,
nevím, kde nahoře je a kde dole.
Z chladu je vedro a z vedra je chlad
a tupá bolest ustává.
Však nikdo tu není,
jen tma, bušení srdce a hlad.