Rubrika: Kočka na každý den

Nesnáším návraty a nesnáším, když musím přijet domů. Když se mi chce zůstat tam, kde jsem, kde se mi líbí. Co doma, když vás tam nikdo nečeká? Nikdo se nezeptá, jak jste se měli a co jste zažili. S nikým si nemůžu už vyprávět o tom, jaký ten výlet…

Jen jediný tvor mi nenadává, že zlobím, nevyčítá mi nic, neříká, že mám debilní přání, sny a nápady.

Dokáže mě vyslechnout a neargumentuje hned proti. Je potichu a přitom pořád vedle mě. Vnímá mě. Vrní mi do ucha a je při mě, když se probudím…

Dnes je to přesně rok. Rok, co jsem odjela na letiště, sbalila si Tvůj polorozbitý fialový kufr. Je to rok, co jsem se vydala na Krétu. Rok, co jsem Tě naposledy objala. A rok, co jsme se naposledy viděly. V tu dobu jsem tehdá netušila, že za rok…

A tak tu jen ležím, přede mnou hromada snů a plánů a knížek a vůbec žádná šance jich dosáhnout, je přečíst.

Silná to touha po vědění, po zhltání všech těch informací, ale síla a energie žádná. Vidina víkendu v nedohlednu. Víkend neexituje. Jen…

Koči, koči, ty jsi měla štěstí na to, kde ses narodila.

Skoro jako by ses s námi přišla rozloučit. Poslední den dovolené a Ty jsi byla tou skvělou tečkou.

Možná i díky Tobě se mi podařilo s autem nezapadnout ve sněhu, vyjet všechny ledovice a…

Přála bych si být tam, ne tady.

Snažím se potlačit realitu, ale moc to nejde.

V příštím životě už doufam nebudu člověkem.

I teď jím už skoro nejsem.

Život tady mě ničí.

Ale já nejsem tady, já jsem tam na tom obrázku.

Dlouho, předlouho jsem sem nic nepřidala. Snad jsem se chtěla dlouho upnout na poslední článek. Když jsem psala, bylo všechno ještě úplně jinak. Říkám si, že ho třeba ještě četla…možná jo, možná ne. Občas sem chodila.

Nevím, co psát, nevím, jak…

Už mě vážně nebaví poslouchat pořád ty samé šlágry v rádiu. Pokaždé, když ho zapnu, hrajou jednu z těch odrhovaček, které už jsem slyšela stokrát. Neříkám, že všechny skladby jsou špatné, ale… když je slyšíte každý den, už začínají lézt na nervy…

Přemýšlím, kolik dní mi tu ještě zbývá. 35? 40? Doufám, že víc už ne. Už tu fakt dýl být nechci. Nemůžu spát, je mi vedro, jsem rozlámaná, mám strach. Chtěla jsem se podívat k vodě, protože to vypadá, že nejsou vlny, tak by mohly být i vidět ryby…

Stává se ze mě pěkná boubelka, vypasený Garfield, nebo také tlustoprdka. Můžu za to a vlastně za to nemůžu. Mým jediným potěšením, které tu mám, je vlastně jen jídlo. Dezerty vypadají na stole tak úžasně, že je prostě nemožné je tam nechat a ani…