Co mě fascinuje je to, jak muži reagují odlišně od žen na svoje choroby. Jakmile dostanou rýmičku, hned se pro ně obrátí svět naruby. Lehnou si do postele a dělají na smrt nemocného a ničeho neshopného lazara. Na druhou stranu ženy jsou schopné svou nemoc ze začátku potlačit, či úplně ignorovat. Padnou, až když mají horečku a neudrží se na nohách. Přitom je známo, že ženy se i tak dožívají delšího věku než muži. Čím to? Možná si jsou muži vědomi toho, že jsou „ohrožená skupina“, a proto hned ulehnout.. aby zbytečně neriskovali svou již pošramocenou imunitu.
Hned bych si přála být mužem. Nikdo by se na mě nedíval skrz prsty, kdybych zalehla do postele a odmítla fungovat. Společnost toleruje mužskou indispozici a nikdo se nad tím nepozastaví. Naopak žena musí jet až do konce svých sil a když náhodou projeví slabost, většinou se jí dostane odpovědi: Vždyť ti vlastně vůbec nic není. Svět kolem by bez ní přestal fungovat. Nejedna pak na to doplatí. Znám minimálně jednu. Bohužel mi připadá, že jdu tak trochu v jejích kolejích.. Jenže vlak ne a ne zastavit.
foto je odtud