Připadám si jak v básni od Villona.
Venku mrzne a sněží a já sním o parném létu.
Právě čtu knihu o chůzi a můj milý sní o jízdě vlakem.
Ještě bych toho chtěla dneska tolik stihnout, ale oči se mi klíží.
Myslím na naši dovolenou v lázních a na to, až si dosyta odpočinu, přitom mě ještě čeká nejméně šest dní velké dávky stresu.
Piju víno, ale vlastně mi nechutná, jen nechci, aby se nezkazilo, když ho máme tak dlouhou dobu otevřené.
Chtěla bych umýt smradlavé nádobí ve dřezu, ale zároveň mu říkám „trhni si, v tomhle bytě mě už vůbec nic nezajímá“.
Chtěla bych vynadat Rozáře při pohled na hnusnou skvrnu po blitinci, kterou mam nově v pokoji, ale když se mi kočku podaří odchytit, začnu ji hladit a pusinkovat, protože kočičí vrn je mocnější.
Inu kdo by se zlobil na tak roztomilé zvíře. 🙂
