Do centra Prahy jezdím opravdu málokdy. Autem by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky. Ale včera jsem k tomu byla přinucena. Ostatně musím trénovat, protože brzy povezu dědu do Břevnovského kláštera na koncert. Jsem vždycky ve stresu, když jedu někde, kde to neznám. Navíc se bojím, že mě někdo z řidičů vytroubí, v horším případě zmlátí. No ale zvládla jsem to a odměnou mi byly tyto kočky. Mají sídlo u kapličky v Zapově ulici. Na brance jsme se dočetli, že ta černobílá se jmenuje Micka. Myslím, že už to bude zasloužilá micina podobně stará jako naše Rozárka. Zato ten černý kocourek nejspíš bude nováček. Asi se z nich už stali kamarádi. Kocourek chtěl ze zídky seskočit dolů ke kočičce, ale nakonec si to rozmyslil. Když jsme se však vraceli za půl hodinu tou samou cestou, už byl dole u misek. Líbí se mi, jak tam spolu žijí a kočička má krásný výhled na dění na ulici ze své rohožky. Asi budí dost pozornost a každý je hladí. Nejspíš proto už jsou trochu rozmrzelí, když se k nim někdo přiblíží. Tak jsme je radši pozorovali z větší dálky. Chtějí mít taky svůj klid. Že jsou úžasní? Je vidět, že je o ně dobře postaráno.
Auto neřídím ani nemám, mám strach řídit. Kočičky miluji, když mohu, pomazlím se, pohladím. My s mužem máme takovou výzvu: na každém výletu vidět a zachytit do foťáku, případně pomazlit nějakou kočičku. 😀
To my máme taky takovouto tradici, nejvíc koček jsme napočítali zatím v Bulharsku. 🙂