K dnešnímu uplakanému dni se hodí obrázky Zvíkova. Na tento hrad jsme vyrazili už před měsícem, ale dovolím si tvrdit, že tehdá byla snad ještě větší zima než je dnes. Zvíkov jsem navštívila už předtím asi v pěti letech, ale samozřejmě si to moc nepamatuji. Vybavuji si jen plavbu na lodi na orlické přehradě a to, že jsem měla na hlavě kapitánskou čepici a byli se mnou táta a máma.
Jsme teď v šoku, jak je voda na Orlíku zelená. Ne není to fotomontáž, opravdu má takovou brčálovou barvu. Na prohlídku hradu jsme měli asi hodinu, což bylo celkem málo. Myslím, že jsme si i tak stihli všechno projít. Člověk tu chodí sám, bez průvodce. Nejvíc si vybavuji zvláštní klenbu stropu a kapli s freskami. Našli jsme i sv. Annu a sv. Ondřeje. Interiéry mi připadaly dost ponuré, ale asi to bylo tím škaredým počasím. Dokážu si tu představit hraní nějakého larpu, nebo natáčení středovéké pohádky. Podívali jsme se i na vyhlídku a k přístavu. Viděli jsme pár lidí na paddleboardu, několik lodí a dokonce policii, která jednu loď zastavila a kontrolovala. Je fajn, že okolí hradu má otevřeno až dlouho do večera, takže jsme si venkovní prostory mohli v klidu vychutnat. I krámek se suvenýry byl ještě otevřen, a tak jsme si koupili krásnou dřevěnou pohlednici. Ráda bych se příště podívala na Orlík, ten už také nemám z dávného děství v paměti. Byli jsme jedni z posledních lidí, kteří hrad opouštěli, naše auto zůstalo na parkovišti úplně jako poslední, jak rádi jsme si zapnuli pak uvnitř auta topení.
Zvon ze Zvíkovského Podhradí, který byl náhodně objeven na břehu Otavy, pochází údajně ze 14. století.
