Tak jo, přidávám sem druhou část fotek z našeho skvělého vejletíku. I při těchto snímcích se musím kochat a vzpomínat a snít a říkat si, jak je mi v přírodě krásně. Nad některými fotkami se musím pousmát. Kéž by sníh vydržel až do března a my mohli vyrazit na běžky letos ještě jednou.
Hádejte, jak vznikla tato fotka….? 😀
Ano, tušíte správně, chtěla jsem udělat panorama a svezla se pode mnou běžka. Přistála jsem bokem, rukou a celým mobilem zabořeným ve sněhu. 😀
Níže je pokus číslo dvě, při kterém jsem ještě ovšem měla na objektivu svého foťáku na mobilu kapičky vody.
Líbilo se mi, že cestou jsme naráželi na informační cedule, kde jsme se mohli dočíst o zaniklých obcích a o lidech, kteří tu kdysi žili…
Podél silnice na Prášily…
Tato fotka níže mi strašně připomíná moře….. O:-)
A tady už frčíme po krátké obědové pauze po jedné z mála cest, která byla už projetá více běžkaři…
Běžkování mezi minovým polem….
Je to opravdu tak… netušila jsem, že se na našem území nachází ještě zaminovaná pásma. Je to pozůstatek železné opony. Říkám si, proč ty miny ještě nikdo neodstranil….? Že by někdy brzy opět přišel jejich čas?
Snad ne…. každopádně tyto cedule se nacházely z obou stran turistické trasy, po které jsme jeli. Trošku mě to vystrašilo.
Sluníčko už se v pozdějším odpoledni schovalo za mraky.
Naše další zastávka byla bývalá obec Hůrka, ruiny kostela, který byl odstřelen paradoxně až v roce 1989 a kaple sv. Kříže. V turistickém přístřešku, kam jsme si sedli, jsem našla na stole tento báječný kamínek. ❤
Já vím, je tam gramatická chyba, která celkem bije do očí, ale čert ji vem, stejně je ten citát kouzelný… Vzala jsem si ten kamínek s sebou a chvíli si ho u sebe nechám. ❤
Dočetla jsem se, že by tu měly být uloženy i ostatky Karla Klostermanna, známého spisovatele ze Šumavy. Jestli jsou ty jeho ostatky uloženy přímo v kapli, nebo v jedné z hrobek zasypané sněhem, už nikde nepsali.
Na zdejším skromném hřbitově tu ale mají krásný výhled….
A co bylo dál? Pak jsme pádili a klouzali a uháněli a já se soustředila, brzdila hůlkami a modlila se, abych nespadla. Tma nás doháněla a nakonec nás samozřejmě dohnala. Nechtělo se nám ťapat po silnici, zvláště když jsme neměli žádné osvětlení a odrazky, a tak nezbývalo, než to vzít oklikou po turistických a různě protáhlých, či méně protáhlých cestách. Mimo les se jelo celkem obstojně, na cestu nám svítil měsíc jak baterka. Mě síly už začaly opouštět, ale na Vaška jsem čekat nikde nechtěla, aby pro mě dojel. Měla jsem strach, že mi začne být zima. Pohyb znamenal teplo. A pak nevím, jak bychom se dorozuměli, jak bychom se potkali, když mi už nefungoval mobil. Zrovna na celkem přehledném úseku na takovém palouku, kde jsem měla za to, že vidím i trochu na cestu, mi to parádně ujelo. Spadla jsem přímo na levou půlku zadku. Zůstala jsem ležet a zaklonila hlavu. Tolik hvězd a tak jasnou měsíční zář už jsem skrz jinak věčně zatažené mraky dlouho neviděla…. Chtělo se mi tam tak zůstat a usnout… Ale to samozřejmě nešlo, brzy by se do mě dala zima. Vzpomněla jsem si na hrdiny z Telemarku…jaké oni museli překonat v Norsku překážky. Toto je oproti jejich výkonům velké nic. Šoupala jsem se na lyžích tedy za kamarádem dál. Ani jeden z nás samozřejmě neměl čelovku. Když jsme zahučeli do lesa po cestě, kterou jsme museli hledat pohmatem běžek, začalo to být napínavější. Kamarád naštěstí měl s sebou zázračnou věc, GPSku. Začali jsme se tedy probojovávat lesem k silnici k místu, kde jsme měli zaparkované auto. Poslední kilometr a půl, kdy jsem nejen že mezi stromy neviděla ani na krok, ale cesta se svažovala hodně do kopce a mě běžky podkluzovaly jedna báseň, jsem sundala lyže a došla to po svých. Byla jsem mnohem rychlejší. Každopádně jsem si oddechla, když jsem spatřila na konci tunelu záchrannou brzdu – autíčko. Dorazili jsme k němu kolem 19:15. Venku mrzlo, až praštilo, ale nám bylo díky neustálému pohybu teplo. Začalo hustě sněžit, tak jsme dorazili do cíle akorát. Dokonce se mi podařilo stihnout i poslední autobus z Plzně do Prahy, takže myslím, že ten den jsme využili fakt stoprocentně. Spočítala jsem, že jsme byli na lyžích 9,5 hodiny a že jsme si dali jen dvě 15 minutové pauzy.
