Týden se zas posunul do druhé poloviny, díky za to. I když mi pracovat poslední dobou moc nevadí. Stýská se mi, ale tento víkend to asi lepší moc nebude. Jsem rozladěná, protože jestli to tak půjde dál, budou po mně chtít za chvíli ukázat kamarádi před srazem test na tu hroznou nemoc na k. Jako kdyby se báli lidí z Prahy a všech, co se s nimi stýkají. Přitom v Praze trávím jen pár hodin jeden den v týdnu. Jako by ostatní města byla bezpečná. Radši už to nebudu dál komentovat.
Ale ráda bych se vrátila o týden zpátky, konkrétně do soboty. Auto jsme nechali v Mělníku a vyrazili jsme s mým milým na půlmaraton do Ústí nad Labem. Byl to paradoxně první závod této sezóny. Ne, neběželi jsme, tentokrát ani O., neměl natrénováno, ale přemluvila jsem ho, aby si vyzkoušel závod z té druhé strany – z pozice dobrovolníků. Cestu vlakem jsem si užila, viděli jsme dokonce hrad Házmburk, Litoměřice a další pěkná místa. Hlavně že jsme nemuseli pak složitě kličkovat v Ústí, silnice tu totiž kvůli závodu byly zavřené. Cestou na naše stanoviště jsme viděli závod DM Rodinný běh. Dozvěděla jsem se, že tento okruh má jen 3 kilometry. Zaujalo mě to, že bych se příště aspoň přihlásila na tento běh? Možná bych i neměla tak špatný čas. Atmosféra závodu byla pohodová, tady moc nešlo o čas, ale spíš jen o to se pobavit.
Dobrovolničení v Ústí bylo jiné než v Praze. A nejen kvůli hygienickým opatřením. Z původně přihlášených 22 dobrovolníků nás přišlo jen 9 a půl, víc jak polovina to bohužel odřekla. Ale naštěstí jsme si poradili i v tak malém počtu. Z Prahy jsem zvyklá, že je nás třeba 50-60 doborovolníků, ale v tak malé skupince má přeci jen člověk víc možností se s ostatními seznámit. Většina lidí se navzájem už znala, Ústí je přeci jen menší město a tito lidé asi chodí na občerstvovačky pravidelně. Naše občerstvovačka byla akorát v půli trati. Tentokrát jsme nemuseli připravovat žádné banány, pomeranče a ani jonťáky. Byli jsme za to rádi, hlavně ty jonťáky dost lepí. Počasí nám přálo, dokonce vytahli hadici a udělali běžcům vodní mlhu, aby se zchladili. Před začátkem závodu jsme měli čas. Naše organizátorka pro nás nachystala jako překvapení kafe, čaj a mléko. Jé to bylo fajn popíjet, povídat si a slunit se. Nalévali jsme tentokrát běžcům jen vodu a na prvním stole si mohli vzít cukr a sůl. Poprvé jsem mezi prvními běžci neviděla žádné Afričany. První přibíhající si ale žádné občerstvení nedali, tak je tomu skoro vždycky. Na závodě bylo nejen méně dobrovolníků, ale i účastníků. Nezažila jsem standartní situaci, kdy nestíháme dolévat kelímky. Tentokrát to bylo klidnější a stůl s kelímky nebyl nikdy prázdný. Netradičně jsme museli po závodě i uklízet, protože i uklízecí firma na poslední chvíli pomoc odřekla. Ale i to jsme měli brzy hotové. Kelímky sice byla poseta celá silnice asi 100 metrů, ale zvládli jsme to. Jó, kdyby se uklízely banánové slupky a rozmašírované pomeranče, to by bylo jiné. Doufám, že se uskuteční letos i další běhy, nevím, zda ještě letos půjdu někam jako dobrovolník, ale minimálně na Silvestrovský běh půjdu jako účastník. Doufám, že se uskuteční. I když Silvestrovský běh je oproti ústeckému půlmaratonu jako kapka v moři. Je nás tam opravdu malinko.
Díky za tu příležitost vyzkoušet si atmosféru závodu i v jiném městě než je Praha. .-)
Pěkně jste se sešli, dobrá parta!!!!!