Z Ústí nad Labem do Bad Schandau na seakayaku

Hurá, tak jsme se dočkali! Pro mého milého byl tento výlet překvapením. Protože se nám srpnová akce na Berounce náramně líbila a naši kamarádi nás nalákali na seakayak, přihlásila jsem nás se na víkendovou plavbu po Labi. Labe je totiž řeka, která nás provází už od začátku našeho vztahu. Pořád se k ní na různých místech vracíme.

Na seakayak jsme sedli poprvé v životě. Vždycky jsme měla z kayaku strach, jednak z toho, že je vratký a druhak z toho, že když se člověk překlopí, nedostane se z něj ven. Aspoň to první musím po dvou dnech plavby vyvrátit, protože opak je pravdou. I když je seakayak delší než normální kayak a má spoustu úložných prostor, je stabilní. Protože člověk sedí níž, vlastně skoro na podlaze, má daleko větší stabilitu než na kánoi. S převrácením nemáme naštěstí žádné zkušenosti, ale bylo nám vysvětleno, že má špricdeka záhranné očko, za které se má zatahnout a ona se uvolní. Pokud na to člověk zapomene, dá se prý z kajaku vykopat. Při záchraně života dokáže člověk prý vyvinout nadpřirozenou sílu. 🙂 Nu naštěstí jsme to nemuseli tentokrát řešit.

První úsek z Ústí nad Labem do Děčína jsme pluli v sobotu. Čekalo nás 24 kilometrů, což není moc. Bohužel jsme měli na začátku problémy s autem, tak jsme se dostali na vodu až po poledni. Čekali jsme asi hodinu na to, až nás pustí do plavební komory. To nám ale vůbec nevadilo. Aspoň jsme si kajak „ošahali“ a potrénovali pádlování. Půjčili jsme si double seakayak. Naštěstí jsme brzy zjistili, jak zesynchronizovat pádlování. Můj milý se musel vždycky seřídit podle mě, protože jsem seděla vepředu. Při čekání jsme měli báječný výhled na hrad Střekov. Byli jste tam někdy? My ještě ne. Rádi se na něj příště podíváme.

V plavební komoře jsme se museli všichni držet při sobě, jeden z nás se držel žebříku a jak klesala voda, tak ručkoval. Zajímavé je, že prý do plavební komoru pustí vodáky jen, když se jedná o plavbu po proudu. Pobyt v komoře proti proudu je prý nebezpečný. Vznikají víry a může to loď potopit. Obsluha plavební komory si to nechce brát na triko.

Podplouváme mosty v Ústí nad Labem.

Do Děčína jsme připluli až po 18. hodině, to se nám znovu ukázalo sluníčko. Byla jsem překvapená, že vzduch na vodě byl teplý, vůbec mi nebyla zima. Cítila jsem ještě závan léta. Seakajak má tu výhodu, že když se uzavře, tak je v něm teplo. Voda vám nešplíchá dovnitř jako na kánoi. Půjčila jsem si seakajakářkskou bundu. Měla jsem ji na sobě oba dva dny a nemohu si ji vynachválit. Když bylo teplo, tak mě chladila, když naopak foukalo, tak hřála. Navíc mi občas kapalo na hlavu, když za mnou můj kormidelník pádloval. Tak jsem byla ráda, že nejsem tolik mokrá.

Ano, Matonka je na fotách často, měla jsem ji připevněnou v síťce, abychom se mohli kdykoliv napít. Skoro bych mohla požádat Mattoni o příspěvek za reklamu. 😀

Přespali jsme v kempu v Děčíně a užili jsme si pěkný večer s grilováním a povídáním. Druhý den byl jak na objednávku, počasí se náramně povedlo. Vyrazili jsme kolem 10. hodiny z Děčína. Původně jsme měli plout jen do Hřenska, ale hranice se Saskem jsou otevřené, tak jsme skončili až v Bad Schandau. Původně jsme chtěli plout až do Königsteinu, ale to by nám trvalo ještě další hodinu až dvě. Domů bychom dorazili pozdě.

Mosty v Děčíně… ani v tomto městě jsme nikdy ještě nebyli. Čas na prohlídku nám nezbyl, ale aspoň budeme mít důvod se sem vrátit. Tak nějak tuším, že když je člověk na vodě, tak si tolik památek prohlédnout nestihne. Inu nevadí.

Zámek Děčín byl kousíček od našeho kempu. Kemp stál na vtipném místě, pod dálničním mostem. Počáteční nedůvěra se ale proměnila v radost a příjemné překvapení. Majitel kempu totiž vytáhnul našeho instruktora z pěkné šlamastyky. Půjčil mu na tři dny své auto.

CHKO Labské pískovce

Udělali jsme si zastávku v Dolním Žlebu. Šli jsme se podívat na ruiny staré pily a zastavili jsme se v restauraci na oběd.

Pilu prý koupili dva nadšenci za necelých 400 tisíc. No je tady požehnaně práce. Pěkný urbex, leč uzamknutý, dovnitř se nedostanete.

Seakajaky jsme museli nechat na druhém břehu, a tak jsme se přepravili přívozem. Nepřipomíná vám to trochu Norsko? Mně ano.

Připlouváme do Hřenska. Tady potkáváme spoustu lodí. Dělají se vlny a my si vyzkoušíme, jaké to je řídit sekayak na vlnách. Na moři to musí být docela fuška a nedivím se, že hrozí převrácení.

To nejhezčí na konec. 🙂

V dáli se najednou objevila stolová hora. Připadala jsem si jak někde v daleké cizině a ne v sousedním Německu.

Připlouváme do Bad Schandau.

Němci se tu opalují na lavičkách, pozorují nás, jak vytahujeme lodě. Při čekání na auto jsme taky nastavili svou tvář sluníčku, abychom si ještě (snad ne naposledy) užili jeho sílu. Jak se říká, v tom nejlepším je třeba přestat. Zajeli jsme zpátky do kempu sbalit stany, a pak zpátky domů.

Když srovnám seakayak s nafukovací kánoí, na které jsme pluli v létě, musím říct, že oproti kánoi se na double seakajaku síly rozloží. I háček se dost nadře. Divili jsme se, že jsme pořád mezi posledními, ale prý je normální, že double seayak jede pomaleji než ten jednoduchý pro jednoho člověka. Má totiž širší trup, přitom na délku je skoro stejný. Seakayak pro jednoho bych si ráda někdy zkusila, třeba nejdřív jen na pár hodin. Prý jsou každé středu dvouhodinové ochutnávky v Praze na Vltavě. Mám ale obavy, že budu pomalá jak šnek, protože už takhle mě při pádlování v doublu bolely dost ruce. A když nemám žádnou posilu, budu se muset asi spoléhat jen na tok řeky. .-) Lákají mě i výlety na seakayaku po jezerech, zaujala mě videa z jiných akcí po Evropě, Rujána, Lefkada, Sardínie apod., ale na moře bych si asi ještě netroufla. Možná někdy později.