Na sklonku roku jsme objevili nádherné místo. Bylo tak krásné, že jsme se rozhodli se na něj už teď na jaře vrátit. Chceme ho totiž ukázat i naším blízkým, dokud je ještě nezkažené a nezamořené turisty. Poblíž tohoto místa se nachází hora Třístoličník (Dreisessel), která leží téměř na hranici Německa s Českem. Už je to víc jak měsíc, co jsme se na ní vydali. Počasí nám moc nepřálo, ale my nechtěli dřepět celý den na zadku. Nakonec ani tolik nepršelo, takže jsme si výlet užili. Auto jsme nechali ve Frauenbergu. Měli jsme problém, kde zaparkovat, protože všechna parkoviště se platila přes nějakou aplikaci, která vyžadovala německé číslo. Nakonec jsme naše auto nechali u silnice vedle jiného českého auta. Aneb vrána k vráně sedá. 😀 Mlha tomu dešti dodávala takovou tajuplnou atmosféru. Trochu to klouzalo, byla zima, ale pohyb nás zahříval. Na horské chatě jsme si dali malé občerstvení a vyslechli jsme si tu pár turistů, kteří říkali, že terén je celkem obtížný. Strašně dlouho se tu čekalo, než vás obslouží. Původně jsme chtěli dojít až k Plešnému jezeru, ale nakonec jsme si to rozmysleli a zvolili jinou trasu. Tma padala brzy. Bohužel na úplný skalnatý vrcholu Třístoličníku jsme nevyšli. Skála byla namrzlá a hodně to po ní klouzalo. Protože byla mlha, nic bychom nahoře stejně neviděli. A tak jsme se asi ve třetině otočili. Sestup byl samozřejmě mnohem náročnější. Hrozně fičelo, přesto jsme žasli nad tím, jak si malý hraboš shání potravu a nevadí mu, že mu fouká do kožichu.
Kamínek, který jsem nechala na skále. Nemalovala jsem ho já, ale slíbila jsem autorce, že ho přenesu na nějaké zajmavé místo.
Pivečko v chatě bodlo, ještěže jsem vzala s sebou hotovost, brali české koruny…. se strašným kurzem tedy, ale karty tu neakceptovali vůbec..
A jde se dál…
Hraniční kámen cestou dolů na českou stranu.
Sníh se držel celkem dlouho, čím měkčí byl, tím víc jsme se bořili.
Tady už začíná Česko.
Radovali jsme se, když jsme mohli bezpečně šlápnout na zem, aniž bychom se báli, že se proboříme. Šlo se o poznání rychleji.
Bohužel, jakmile jsme překročili hranice, začaly se projevovat nájezdy kůrovce. Toto je smutný pohled na Rosenauerův památník, který zřejmě dřív stál uprostřed lesa. Rosenauer byl inženýr, který navrhoval na Šumavě plavební kanály. Je divné, že německé lesy jsou celistvé a v Česku jsou takto vykotlané… Čím to?
Boží muka poblíž rozcestí u zaniklé vesnice Nové údolí. Zapálili jsme tu i svíčku.
Trocha historie o zaniklé vesnici…
Pozůstatek z doby železné opony. Kolik lidí tudy asi zkoušelo utéci? A kolik jich bylo úspěšných a dostali se do západního Bavorska??
Žasli jsme nad tím, že ačkoliv tu není žádná civilizace a žádná obec, jezdí sem vlak. Má tu konečnou zastávku. Kupodivu jsme viděli, že byl dost plný. Jak zvláštní…. Škoda, že trať do Německa byla už před destíkami let zrušena.
Nadšenci se pokouší trať obnovit, ale zatím se jim podařilo udělat jen takovou recesistickou dráhu. Zatím je to nejkratší mezinárodní železnice na světě.
Zkoušela jsem se projet… no můj milý mě radši brzdil, říkal, abych na nic moc nesahala, jinak by se ten stroj možná fakt rozjel….Každopádně člověk od začátku vidí až na konečnou. 😀
Československý hraniční sloup.
Most, který rozděluje 2 státy. Dá se tudy projet i pomaloučku autem, ale provoz tu ten den vážně nebyl.
Zrádné šumavské bažiny…
Přešli jsme mostek a došli jsme do Haidmühle. U jednoho domu jsem zahlédla kočičku. Tahle fotka je pro mě ztělesněním pohody. Kočička čeká, až ji někdo pustí do tepla domova, kde má jistě svůj pelíšek. Za dveřmi je vidět rozsvícený vánoční stromeček.
Zašli jsme ke kostelu a na hřbitov v Haidmühle. Už se stmívalo. Je to zvláštní, jak člověk hned pozná, když překročí hranice. Vše je jiné. Ten kostel mi připomíná spíš nějaký hrad. I náhrobky tu vypadaly úplně jinak…
Nedaleko kostela jsme si všimli rozsvícené výlohy, kde stálo modelové kolejiště. Nevíme, zda se jedná o obchod, nebo se jen nějaký nadšenec do vláčků chtěl pochlubit se svým královstvím. Každopádně to bylo moc pěkné. 🙂
Památník padlým za 1. a 2. světové války…
Nakonec jsme se vydali z Haidmühle do Frauenbergu po zrušené železniční trati. Byli jsme rádi, že nemusíme jít potmě po silnici, kde jezdila auta. Bylo to dobrodružné jít úplně ve tmě lesem. Zkratkou jsme se pak dostali až k našemu autu, které na nás věrně čekalo.
Chtěla bych se podívat na Třístoličník i někdy v létě, kdy bude větší možnost vylézt nahoru a užít si ten výhled. Třeba už v květnu se mi to poštěstí. Každopádně do této oblasti se určitě ne jednou vrátíme. Celá trasa, kterou jsme šli, je zde.