Už je to zhruba tři týdny, co jsme se s holkama vyškrábaly na nejvyšší horu Orlických hor. Ráda vzpomínám na náš výlet, ten den bylo počasí jak ze žurnálu. Oteplilo se. Jaro začalo ťukat na dveře. Vydaly jsme se z Deštné v Orlických horách po červené kolem kostela sv. Matouše. O něm chystám speciální článek.
Takže bych teď rovnou popošla dál k zavřeným sjezdovkám. Je fakt, že sníh na sluníčku dost tál a byl hodně těžký, takže by se asi ten den nejezdilo úplně nejlíp, ale přesto pohled na ceduli s nápisem „Zavřeno“ a na stojící lanovky byl dost tristní. Zrovna letos, když byla pohádková zima, areály nemohly otevřít. Inu ať si každý udělá svůj vlastní názor na to, jestli to něčemu pomohlo, či nikoliv.
Ve sněhu byly jen stopy od běžkařů.
Orlické hory a oblast kolem Velké Deštné je ráj běžkařů a bohužel jsou tu během zimy trasy pro pěší skoro všechny zavřeny. Nevadí, že se držíte při straně a nešlapete do běžkařské stopy. Prostě tu nemáte vůbec co pohledávat. Není tedy ani možné se dostat na rozhlednu. Nicméně my jsme využily toho, že jsme neviděly nikde ani živáčka a že sníh na cestě k rozhledně hodně odtál, takže jsme to riskly a šly jsme dál. Je fakt, že tak rozbředlou stezkou by se asi nikomu na běžkách stejně jet nechtělo.
Minuly jsme i tuto studánku. Cesta nahoru se zdála být nekonečná. Pořád to vedlo do velkého kopce. Nějak jsem to ani nefotila, ale kdo na rozhledně už někdy byl, ví, jak to tam vypadá.
Kousíček pod rozhlednou jsme narazily na ještě provozuschopné běžkařské trasy. Dokonce jsme zahlédly rodinku běžkařů.
Toto už jsou fotky, které jsem pořídila pár set metrů od rozhledny. Výhled byl trochu zastřený, ale dalo se.
Konečně jsme ji spatřily!
Vylezly jsme nahoru na rozhlednu, co nejvíce to šlo. Vyhlídková plošina byla sice zamknutá, ale hned pod ní jsme měly také pěkný výhled do kraje.
Ráj na zemi, který jsme měly celý pro sebe. 🙂 Pocítila jsem tu ještě malý kousek svobody, který nám zbyl..
Na jedné straně jsme viděly Polsko, na druhé Česko.
Je to moc pěkná rozhledna, jen mi trochu vadí ten červený cár něčeho, co vlaje nahoře. Asi to byl původně ukazatel směru větru.
Posvačily jsme u rozhledny a vydaly jsme se pomalu na zpáteční cestu.
Šly jsme jinou trasou, zvolily jsme dvě zkratky po lesních cestách. Ve sněhu byly stopy po skialpech a po sněžnicích. Občas to bylo dost příkrý, klouzaly jsme dolů. Sníh pomalu ubýval.
Nakonec jsme se napojily na silnici, která nás zavedla až zpátky do Deštné.
Na okraji Deštné mě fascinovala tato kaplička mezi pařezy, která jako jedna z mála přežila kácení okolních stromů. Celkem postapokalyptické.
V Hotelu Praha jsem si dala výbornou česnečku, abych se posílila na cestu domů. Byl to hezký výlet. Doufám, že se sem ještě někdy podívám. Třeba v létě, nebo až tu budou otevřené sjezdovky. Přidávám sem orientačně mapu, kudy jsme šly. Myslím, že jsme si zpáteční trasu o pár set metrů zkrátily, ale bohužel nešly naše lesní zkratky do map uložit.
