Sobota 15. ledna. Podnikli jsme túru jako hrom!
Dělám si legraci, neušli jsme moc kilometrů, ale přesto nám to dalo zabrat. Začali jsme prohlídkou České Kamenice, prošli jsme se po náměstí, prohlédli si stromeček, zašli jsme do infocentra a nahlédli na dvůr místního zámečku. Připadalo nám, že se tu spousta věcí rekonstruuje. Také jsme si všimli, že spousta výloh zeje prázdnotou, spousta krámů jako pekařství, masna apod. tu je zrušena, což bylo smutné. I veliký hotel Slavie byl zavřený. Vydali jsme se přes park Franze Preidla, kde se nachází Poutní kaple narození Panny Marie směrem zpátky k místu, kde jsme parkovali. Odbočili jsme však na modrou značku a vydali se přes domov důchodců lesní cestou na skalní vyhlídku Jehla.
Říkali jsme si, jestli se tam vůbec vyškrábeme, protože cesta byla pokryta ledem. Můj milý neměl bohužel pohorky. Začali jsme stoupat nahoru a když už jsme to chtěli vzdát, zjistili jsme, že jsme skoro nahoře. A tak jsme dolezli až na vrcholek. Uvědomili jsme si, že nejsme zdaleka sami takoví blázni, kteří tu klopýtají ve sněhu a ledu.. a taky bahně. Ocenila jsem to, že jsme si vzali s sebou hůlky. Myslím, že mi hodně pomohly. Výhled na Zámecký vrch, Českou Kamenici i Bukovou horu byl hezký, i když trochu zamračený. Mně se bohužel v tom mrazu vypnul mobil a kabel k powerbance jsem samozřejmě nechala doma, tak jsme fotili zbytek cesty už jen druhým mobilem, který má foťák nic moc. Cesta dolů byla samozřejmě náročnější. Trvala nám asi tak třikrát tolik. A to na mapě Jehla vypadá jak pidi vrchol. No v klouzavých botách není radno lézt po ledu.
Když jsme došli na odbočku, tak cesta vedla dále už po vrstevnicích. Podívali jsme se podél trasy k Bratským oltářům, na vyhlídky Tell-Plate a Ponorku. Výstup na ně už ale nebyl tolik náročný. Na Ponorce se mi líbily mostky mezi jednotlivými skalami. Procházet se po nich byl pro mě trochu adrenalin.
V nižších polohách žluté trasy jsme potkávali více lidí, vede tudy totiž nějaká stezka pro děti. Dokonce jsme tu viděli malé mlýnky s domečky a panáčky, které dozdobovaly a vyráběly děti. Na závěr jsme se stavili v cukrárně, kde jsme si dali výbornou kávu a indiánka s obří roládou. Moc jsme si pošmákli. Myslím, že jsme ušli tak 7 kilometrů, do mapy jsem nezakreslila všechno chození po městě, to už si ani moc nepamatuji. Byli jsme i tak unavení, nemáme teď vůbec žádnou kondici. Musíme víc trénovat. 🙂
