Neděle pro nás byla trochu odlišná od ostatních dnů. Náš hlavní plán bylo najít ubytování na druhou část pobytu tady na ostrově. Měla jsem už vytipovaná asi tři místa, ale konečné rozhodnutí jsme nechali právě až na nedělní dopoledne. Se vstáváním jsme si také nedělali starosti, potřebovali jsme se pořádně prospat. Než jsme se nasnídali a zarezervovali ubytování, bylo skoro poledne. Pořád jsme se nemohli rozhodnout, co podniknout, až nám skoro celý den protekl mezi prsty. Naštěstí jsme odpoledne přeci jen prožili aktivně a odnesli jsme si zážitek, na který jen tak nezapomeneme.
Na internetu jsme četli spoustu článků o výletech na lodi z Costa Adeje. Všichni psali, že z této oblasti se nejčastěji vyplouvá na výpravy pozorování velryb, delfínů, želv a dalších mořských živočichů. Moc jsem toužila je spatřit na vlastní oči. Ráda chodím do akvárií a pozoruju mořský život. A tak mě můj milý spontánně pozval na výlet lodí. Řekli jsme si, že se vydáme do centra Costa Adeje a že se rozhodneme až na místě, s kterou společností pojedeme. Myslím, že to bylo vzhledem k všemožným opatřením velmi rozumné.
Jako na potvoru nás na ulici vůbec nikdo neoslovil s nabídkou nějakého výletu nebo aktivity. Je to s podivem, protože kdykoliv jindy jsme tudy šli, tak na nás někdo pokřikoval a nabízel kitesurfing, skútry a další aktivity. Museli jsme sami oslovit prodavače na promenádě. První pán nám řekl, že právě jedna loď za 5 minut odplouvá. Nemohli jsme se ale za tak krátkou dobu rozhodnout, a tak jsme ji samozřejmě zmeškali. Další loď prý jede až v 16 hodin. Byli jsme zklamaní, ale doufali jsme, že narazíme na někoho, kdo bude vyplouvat dřív. Zamířili jsme k chlapíkovi, který seděl nedaleko. Zval nás, ať si k němu přisedneme. Začal nám vyprávět o výletech, které nabízí. Jenže nám nakonec řekl, že nám může zarezervovat místo na zítřek. Vysvětlili jsme mu, že bychom něco podnikli ještě dnes. Zítra už musíme zase popojet dál. Chlapík se dlouho rozmýšlel a říkal, že to je těžké. Ne všechny lodě jsou v provozu. Třeba výlety na lodích s prosklenou podlahou jsou úplně zakázány. Asi je to proto, že se na takové lodě vejde mnohem víc lidí. Muž někam zatelefonoval. Po pár minutách nám řekl, že je tu prý loď, která dnes vyplouvá.. hádejte kdy… v 16 hodin! Zatím se na plavbu nikdo nepřihlásil, ale jestli se my dva přihlásíme, tak loď vypluje.
Ještě jsme se rozmýšleli, ale chlapík už telefonní hovor ukončil. Byli jsme stále na vážkách, ale muž nám řekl, že prý už to tomu člověku potvrdil. Musel by mu prý zas zavolat a říct mu, že to rušíme. Přemýšleli jsme, ale došlo nám, že tu asi moc možností není. Pravděpodobně jsou lidé nabízející výlety propojeni. Nejspíš bychom jeli tou samou lodí, kdybychom si koupili výlet u prvního prodavače. Ceny jsou všude dosti podobné, ne-li stejné. Porozuměli jsme také tomu, že cena je vzhledem k bídné turistické sezóně díky kovidu o dost ponížena. Tak jsme nakonec souhlasili. Byli jsme jen upozorněni, že odpoledne není vidět tolik zvířat jako ráno. Vtipné bylo, že na konci nám ten muž řekl, že pochází z Běloruska, nebo ze Slovinka..prostě z nějaké slovanské země… a že rozumí i češtině. Zděsili jsme se trochu, protože jsme se předtím před ním nahlas bavili o tom, zda výlet vzít, či ne.. z jakých důvodů apod. . Tak nás tím trochu vykolejil, začal pak mluvit normálně i svým mateřským jazykem a my na něj spustili česky. Vážně jsme si celkem dobře rozuměli i v češtině! Ou jé. Chlapík byl ale milý a usmíval se, asi byl rád, že jsme si u něj výlet nakonec opravdu zakoupili.
Měli jsme ještě asi hodinu a půl čas, a tak jsme se vrátili na ubytování odložit nepotřebné jídlo a další věci, které jsme tahali v báglu. Chvilku jsme odpočívali, a pak jsme se vydali zpátky do přístavu. Cestou jsme se procházeli opuštěným komplexem obchodů a restaurací. Překvapilo mě, že jsem v patře našla místo, kde se setkávají Skandinávci. Jejich „klubovna“ sice byla zavřená, ale všude měli vlaječky Norska, Švédska, Dánska a Finska. A na letáčku na dveřích jsem dokonce našla švédský text. Je vidět, že Kanáry jsou jejich asi hodně oblíbenou destinací, když si tu vytvořili vlastní komunitu.
Přišli jsme k Pontonu 2, kde jsme čekali, až si nás kapitán vyzvedne. Nakonec jsme nebyli na lodi sami, dalo se to čekat. Dokonce s námi jela jedna slečna ze Slovenska. Pak tam byly dvě holky z Mexika a jeden pár ze Španělska. Bylo nás tuším 7, nebo 9? Ale ty dvě zbylé osoby si už moc nepamatuji. Samozřejmě že i na lodi jsme museli mít roušky. Aspoň tedy u přístavu. Jakmile jsme se vzdálili pevnině, tak roušky letěly pryč. Rozumějte do kapsy. ;-) Sedli jsme si s mým milým dopředu, kde už čekaly Mexičanky. Sedátko bylo dost veliké, takže jsme se na něj vešli i ve čtyřech. Měli jsme oceán na dosah. Vlny šplíchaly až k nám nahoru, každou chvíli nás zasáhla pěkná sprška. Ale nevadilo nám to. Bylo znát, že je už odpoledne. Sluníčko mělo zlatavý nádech.
Mraky zpočátku vypadaly dost hrozivě, ale jak jsme se oddalovali od pevniny, začalo převládat azůro. Před námi široširý oceán, který neměl konce. Za námi vykukovala špička Teide. Voda měla temně modrou barvu, říkala jsem si, co za poklady se dole pod námi ukrývá. Urazili jsme kolem 5-7 kilometrů, když tu najednou kapitán říká, ať se podíváme támhle. Pak zase támhle! Došlo nám, že jsme dopluli ke skupince velryb. Zpomalili jsme. Občas se ve vodě objevila ploutvička. Někdy jsme dokonce zahlédli vodotrysk.. jak velryby vypouštěly na hladině vodu. Asi třikrát jsme spatřili maminku s mládětem, jak skáčou těsně vedle sebe. Velryby od nás byly různě daleko, některé tak 50 metrů, jiné 20 metrů, někdy i třeba jen 5 metrů. Byli to kulohlavci.
Mám jeden zážitek, na který nikdy nezapomenu. Můj milý mi vyčítá, že jsem ho nenatočila, jenže bohužel jsem nějak na kameru v telefonu v tom momentě zapomněla. Původně jsme měli dohodnuté, že já budu spíš natáčet a můj milý bude víc fotit. Jenže si myslím, že některé věci je lepší netočit a ani nefotit. Člověk si je má prostě jen vychutnat na vlastní oči. A tak se stalo, že jsme spatřili asi tak 3 metry od lodě velrybu, která najednou zmizela, aby se vzápětí objevila na druhé straně lodi. Otírala se téměř o trup. Byl to jen malý moment, ale viděla jsem, jak se velryba natočila na bok a ukázala nám levou ploutvičku. Mohla bych odpřísáhnout, že nám tou ploutví zamávala. 🙂 Byla to opravdu jen chvilka, asi tak 5 vteřin. Pak se velryba opět potopila a my ji mohli zahlédnout někde v dálce. To byl pro mě asi nejkrásnější okamžik z celé plavby. Škoda, že byl tak krátký. Ale někdy to tak holt je. Mrzí mě také, že můj milý velrybu moc neviděl, protože byl na opačné straně lodi a doufal, že to vše natočím. Bohužel se video nepovedlo. Nechala jsem se unést. Ale holt se s tím nedá nic dělat. Prostě se to tak přihodilo, že se velryba zrovna rozhodla připlout na stranu, kde jsem zrovna seděla já. Každopádně jsme zahlédli mnoho kulohlavců a taky létající rybky. Ty jsem ještě nikdy neviděla. Snad jen na Mořském koníku, když jsme byli na výletě, ale to už je strašně dávno.
To je asi nejlepší video, které se mi podařilo natočit. Je tam spousta zvuků úžasu.. jako jůůůůůůůů, wowww, uáůůůůů, jéééé… tak se nedivte. 😀
Nastal čas obrátit kormidlo a zamířit k pevnině. Velryby pluly dál a my jsme se jim vzdalovali. Jeli jsme k vysokému skalnatému pobřeží. Kapitán nám cestou vyprávěl o tom, jak zachránil jednou želvu, která byla zamotaná v plastové igelitce. Prý ji vylovil z vody, už měla namále. Pustil ji. Představte si, že prý za týden plul opět stejným místem a co to nevidí, nějaká želva se mu sápe na loď. Říkal nám, že to byla určitě ta stejná želva, kterou zachránil. Zvířata prý poznají lidi a lodě. Poznají zvuk lodi a ví, kdo je přítel a kdo ne. Jsme rádi, že oba se kapitáni chovali ohleduplně k přírodě a vylovili cestou z vody i plastovou lahev, kterou zahlédli.
Zakotvili jsme asi 100 metrů od pláže, která už byla téměř celá ve stínu. Dostali jsme od kapitánů k svačině bagetu. Mohli jsme si vybrat i pití. Dali jsme si pivo. Loď se pohupovala na vlnkách a sluníčko pomalu zacházelo za mraky. Chtěli jsme se ještě vykoupat. Kapitáni byli asi zimomřiví, protože na sobě měli teplé mikiny. Naopak holčina ze Slovenska chtěla do vody, ale samotné jí to bylo divné. Tak jsem řekla, že bych šla klidně s ní. No a v tom se k nám přidali i ostatní. Slezli jsme po žebříku a hupsli do vody. Měli jsme potápěčské brýle a zkoušeli jsme šnorchlovat. Viděla jsem pár rybek nedaleko lodi, ale moc jich tam nebylo. Jak se stmívalo, tak nebyla dobrá viditelnost. Skály s jeskyněmi u pláže mi připomínaly krétskou Matalu. I tady na Tenerife prý žili dříve hipísáci.. jako na Krétě. Pláž vypadala celkem divoce a vedly k ní strmé cestičky. My jsme se ale drželi jen kolem lodi. Sice jsme si s mým milým moc nezašnorchlovali, ale zato jsme viděli úžasný západ slunce nad oceánem přímo z vody. Opět to trvalo jen několik sekund. Jako by oceán v dálce hořel. Vypadalo to fakt neskutečně. Pak se rozlilo kolem nás šero.
Postupně jsme vylézali z vody ven a sušili se venku na sedátkách. Kapitáni vytáhli kotvu a naše loď se vydala na zpáteční cestu do přístavu. Než jsme se nadáli, byla tma jak v pytli. Když jsme se blížili zase zpátky do civilizace, nasadili jsme si zas mascarilly (roušky). Kdyby nás někdo viděl bez roušky, měli bychom problém nejen my, ale i samotní kapitáni. Rozloučili jsme se s kapitány a moc jim děkovali za báječnou plavbu. Slíbili jsme jim, že jim napíšeme hodnocení na jejich internetové stránky, aby měli nějaká doporučení pro další zájemce o plavbu. Vraceli jsme se domů na pokoj ošlehaní sluncem, vykoupaní v hořkoslaném oceánu a se vzpomínkou na ta přátelská stvoření, která jsme ten den potkali.
