Chladnou noc v „Žampionech“ jsme přečkali bez větších problémů. Dokonce se nám podařilo i vysušit stan, což nás sice stálo více času, ale nebyl důvod tolik spěchat. Opět jsme vyrazili z kempu mezi posledními. Můj milý sice říkal, že to je strašný, že je pořád všude ve všem poslední, ale mně to naopak vůbec nevadilo. Opakovala jsem mu, že jsme přece na dovolené, že to tu není žádná soutěž. Ostatně volných dní jsme měli ještě dostatek, tak proč si ty hory pořádně nevychutnat, ne? Naopak jsme často žasli nad tím, jak především Asiati jdou jak stroje a vůbec se nedívají kolem sebe. Jako by si jen potřebovali odškrtnout to, že to ušli a mají splněno.. Ono vychutnávání nebylo tedy jen v pozitivním slova smyslu. Hlavně když jsme traverzovali do příšerných krpálů, tak jsme hekali a potili se jak myši. 😀 Ale i to k tomu prostě patří.
Lanovka, kterou jsme předešlý den sotva zahlédli v mlze, byla v provozu. Prošli jsme pod ní, abychom se následně zase trošičku ztratili. Můj milý chtěl jít podél zurčícího potoka, což vypadalo lákavě, ale já jsem si všimla, že na mapy.cz je trasa značená jinde. Šli jsme tedy podle TMB značené na mapy.cz, ale ta trasa nevypadala úplně prošláple. Aspoň v jedné části jsme se museli celkem prodírat divočinou. Pak jsme ale zahlédli opět značku TMB, což nás uklidnilo. Abychom nešli po asfaltce, zvolili jsme trasu pro kola, dokud opět nenastalo prudší stoupání a cyklostezka se neodklonila jinam. Řekli jsme si, že další pauzu si uděláme u chaty Bovine. Byli jsme překvapení, kolik skupin lidí jsme cestou nahoru potkali. Občas bylo kolem nás tolik turistů, že jsme je nemohli ani předběhnout a museli jsme se za nimi vláčet do té doby, než se zastavili na odpočinek. Byli jsme rádi, když jsme zas nahoře osaměli. Spatřili jsme zasněžené vrcholky hor. V noci muselo sněžit. Takhle pocukrováné vrcholky ty určitě včera ještě nebyly… Vypadalo to ale moc krásně. 🙂
Chata Bovine je obklopená kravičkami. Musíte otevřít speciální vrátka, abyste se dostali ke vstupu do té chaty. My jsme si sedli na lavičky a chvilku odpočívali. Když jsme zjistili, jaké tu mají za občerstvení ceny, rychle jsme zamítli možnost, že si tu něco koupíme, i když nás lákalo ochutnat místní vína. Dali jsme si jen müsli tyčinky s vodou a chvíli se jen kochali výhledem do kraje. Když jsme viděli, že sem doráží skupina Asiatů, které jsme předtím předbíhali, zvedli jsme se a vydali jsme se zase na cestu. Už nás nečekalo žádné další stoupání, spíše naopak, museli jsme opět klesnout do městečka Trient. Věděli jsme, že to ten den do Francie ještě nedojdeme, protože za Trientem začíná výživný krpál, který vede až na hranice. Po cestě však naštěstí byly hned dva kempy. Došli jsme do sedla Col de la Forclaz, kde se nacházel první kemp. My jsme jen nahlédli do místního obchůdku se suvenýry, ale protože tam měli opravdu hodně vysoké ceny, opět jsme zůstali jen u dívání. Rozhodli jsme se dojít k jinému kempu, který ležel podle mapy až na konci Trientu u chaty La Peuty. Bylo hezky slunečno, tak jsme se dohodli, že to vezmeme delší cestou přes pidi centrum Trientu. Prošli jsme po chodníčku upevněném ve skále, přešli po mostě nad frekventovanou silnicí a začali strmě klesat dolů. Byl to velký záhul na kolena, i když šlo jen asi o 1 kilometr. Stálo to ale za to, protože se pak před námi objevil krásný růžový kostelík. Byl otevřený, takže jsme se podívali i dovnitř. Okolí včetně hřbitova a protější radnice bylo vysmejčené jak ze žurnálu. Moc se mi tu líbila květinová výzdoba.
Šli jsme pak k chatě La Peuty a potkali jsme cestou malou kočičí bandu, u které jsme se na chvíli zastavili. Na první pohled jsme poznali, že kemp bude jednoduchý, u chaty byl plácek na stany a na kraji stály dvě velké budky. Když jsme se dozvěděli, že tu chtějí za 1 noc pro nás oba jen 16 CHF, tak jsme byli mile převkapeni. Tady už se ceny blíží těm francouzským, je znát, že jsme už blízko hranic s Francií. Sprchy jsme tentokrát vynechali, protože se do nich dalo jít jen do 19. hodin a byly zvlášť zpoplatněny. Radši jsme se mrkli do krámku, který byl součástí recepce. Ten zavíral taky v 19 hodin. Koupili jsme si lahodný švýcarský sýr za 5 CHF a já zatoužila pro mlíčku, tak jsem si dopřála Ovomaltino. Nechala jsem si ho na příští den k snídani. Dozvěděli jsme se, že tento kemp provozují majitelé spíš jako hobby po práci. Nemají to jako hlavní živnost, proto jsou tu jednoduché podmínky, ale za i příjemné ceny. Jsou tu dva společné záchody, asi tři umyvadla a venku koryto a kohoutek pitnou vodou. Pak je tu přístřešek, kde se dá sednout a uvařit si, ale není tu nikde elektřina. Tu jsme naštětsí nepotřebovali, protože jsme měli mobily celkem ještě nabité. Postavili jsme si stan poblíž piknikového stolu. Opět jsme tu viděli známé tváře z předchozích dvou dnů. Protože se nám začal trhat pytlík s kuskusem, byla večeře jasná. Nakonec jsme ten kuskus snědli úplně celý… dali jsme si do něj masovou konzervu a sýr. Pak jsme si uvařili ještě čaj. V dálce jasně zářil ledovec. Sluníčko tam pořád ještě svítilo, zatímco u nás dole už se vše halilo do tmy. Ochladilo se. Spát jsme šli dost brzy, předtím jsme ještě nahlédli do jurty, kde měla být restaurace, ale viděli jsme, že už to tu končí. Tak jsme si vyčistili zuby a šli se zahřát do spacáků. Uprostřed noci mě tedy probudilo čůrání, což bylo hrozně nepříjemné. Oddalovala jsem tu chvíli a snažila se to zaspat, ale bohužel to nešlo. Tak jsem se musela vyhrabat z vyhřátého spacáku a projít až k budkám se záchody. Všude bylo úžasné ticho. Ani ptáci nezpívali, nehnul se ani lístek. Snažila jsem se nezakopnout o kolíky ostatních stanů. Brrrr, bylo to nepříjemné vyrušení ze spánku, ale naštěstí se mi pak podařilo hnedka zase usnout.
