Ráno začalo hezky. 🙂 Byl to náš poslední den tady na Tenerife. K snídani jsme si dali kiwano, které nás zaujalo den předtím v supermarketu. Ještě nikdy jsme o něm neslyšeli. Já jsem kiwano hned překřtila na kiwando, připadal mi ten název roztomilejší. Nejdřív jsme si nastudovali, jak se tato plodina jí. Chuťově připomíná něco mezi citronem, banánem a okurkou. Dává se prý často do salátů. Vypadá takto.
Když ho rozkrojíte, vidíte toto.
Jedli jsme kiwando i s peckami, opravdu mělo trochu chuť jak okurka. Mně napadlo přidat si ho na chleba s nutelou. Můj milý se sice dost divil, ale mně to náhodou chutnalo mnohem víc, než když jsem kiwando jedla samotné.
Kromě toho jsem si dali k snídani každý dva šálky kávy z kávovaru. Měli jsme ještě několik nevyužitých kapslí. Užívali jsme si ještě naposledy báječného výhledu z postele rovnou do zahrady. Vůbec se nám nechtělo tento byt opouštět. Museli jsme se ale přeci jen sbalit a vydat se k autu, abychom popojeli do Santa Cruz de Tenerife.
Udělala jsem na památku několik fotek našeho bytu.
Líbilo se mi zařízení kuchyně. Sice byla pracovní deska celkem malá, ale našli jsme tu vše, co jsme k vaření potřebovali. Na to, jak měl tento byt malé rozměry, byl moc hezky prostorově řešený a zařízený. Dívali jsme se v průběhu našeho pobytu dokonce i na to, kolik tu na Tenerife stojí nemovitosti. Kdybych na to měla, určitě bych si tu nějaký podobný byt koupila. To je úžasná představa… mít takovýhle prázdninový byt. Zvláště pro ty, kteří rádi před zimou utečou někam do tepla. 🙂
Všechny věci jsme uložili do kufru našeho autíčka a vyrazili jsme do Santa Cruz de Tenerife, abychom se poptali v infocentru na tisk dokumentů, které jsme potřebovali k odletu. Konečně mělo inforcentrum otevřeno. Chvíli mi dělalo problém vyznat se u Opery v pruzích a kruháčích. Naštěstí jsem ale našla místo, kde se dalo zaparkovat. Jenže ouha, paní v infocentru nám pověděla, že jí nefunguje tiskárna. Doporučila nám knihkupectví, ve kterém se dá i tisknout. Pak nám ale sdělila, že to knihkupectví zavírá za 15 minut! Není ale odtud daleko. A tak jsme jí rychle poděkovali a vydali se hledat tu správnou ulici s knihkupectvím. Byl to trochu stres, ale nakonec jsme to našli. Obsluha byla moc ochotná, poslala jsem jim vše na email a paní za pultem mi vytiskla všechny přílohy. Byli jsme zachráněni. Doufali jsme, že ty papíry nebudeme kromě letenky nikde potřebovat, ale jistota je jistota. Nevěděli jsme, jestli se už nezpřísnila opatření pro vstup do Rakouska nebo i do Česka. Mému milému se začlo chtít strašně na záchod, bylo umění pak najít restauraci, kam by ho jen tak pustili. Mekáč ho ale zachránil. Byl tam strááááášně dlouho, inu kiwando není asi dobré jíst hned po ránu, aspoň některým lidem to očividně neprospívá. ,-)
Měli jsme ještě asi 4 hodiny času, které jsme se rozhodli strávit u moře na krásné písečné pláži v San Andrés. Las Teresitas má asi 2 kilometry, mezi turisty je to celkem oblíbené místo, zaslechli jsme tu i češtinu. Lidí tu bylo trochu víc, než jsme byli dosud zvyklí, ale pořád se tu v pohodě daly držet rozestupy. Myslím, že v normální sezóně bychom se tu ani nehli. Takto jsem i bez problémů zaparkovala přímo před pláží. Vzali jsme si s sebou sangrii, sýry, jamón, prostě skoro všechny zásoby, co nám zbyly. Udělali jsme si pozdní oběd pár metrů od vody.
Pak jsme se vrhli do vln. V dáli jsme viděli zaparkované turistické lodě, které asi nebyly v provozu. Chudinky, doufáme, že je neurčí k demolici a že zas brzy budou vozit výletníky. Pozorovali jsme, jestli se nehýbou, ale byly určitě pevně ukotvené.
A jaké bylo moře? Jedna báseň! Plavali jsme několikrát k bojkám.. cachtali se, až se nám zvrásnila kůže na rukách. Bylo to neuvěřitelný! Pak jsem si vzala potápěčské brýle a šnorchl a podívala jsem se, jestli tu nejsou nějaké rybky. A představte si, že tu plavala rybek spousta.. velkých i menších. Snažila jsem se je pronásledovat. Pak jsem půjčila šnorchl i svému milému a vzala jsem si brýle, které jsme měli jen na plavání. Přes ně tak dobře vidět bohužel nebylo. Zahlédli jsme dokonce i jednu čtyřbarevnou rybu, ta se mi líbila nejvíc. Myslím, že měla na sobě žluto-červený, nebo žluto-oranžový pruh. Stejně tak tu bylo hodně zelenomodrých pruhovaných ryb.
Oba jsme se do potápění tak zabrali, že jsme se vynořili v jiné části pláže. Zažili jsme pak několik minut úplného zmatení, kdy jsme netušili, kde máme věci. Prošli jsme pláž křížem krážem a ne a ne je najít. Už jsem si začala říkat, že nám je někdo snad ukradl. Naštěstí jsme je asi po dvaceti minutách našli. Uff, to byla úleva, nevím, co bychom jinak dělali.
Myslím, že jsme zakončili náš pobyt úplně nejlíp, jak jsme mohli. Po moři se mi bude hodně stýskat, kdo ví, kdy se v něm zase vykoupu…
Kolem 17. hodiny jsme museli opět sednout do auta a tentokrát jsme jeli už rovnou na letiště. Vzali jsme to východní stranou ostrova po dálnici. Cesta byla bezproblémová, krásně ubíhala. Ještě jsme tudy nejeli, ale z okénka auta jsme viděli, že tato část ostrova je hodně málo obydlená. I pláže tu jsou divoké, útesy příkré. A vůbec tu není skoro žádná civilizace. Většina populace bydlí na severu, nebo na jihu, jihozápadě. Kousek od letiště jsme dočerpali benzín, museli jsme odevzdat auto s nádrží plnou minimálně do půlky. To bylo přebalování věcí a převlékání, ale nakonec jsme to nějak dali, s tím že jsme měli nacpané baťohy a spoustu oblečení jsme si oblékli přímo na sebe. Když jsem odevzdávala klíčky, ani se nepřišel pán z půjčovny podívat, jestli je auto v pořádku. Nevylezl ze své kukaně, jen si převzal klíčky a hned je vydezinfikoval. Zeptal se mě pouze na to, zda je v nádrži dost benzínu a když jsem mu to odkývala, řekl, že je vše v pořádku a že mi vrátí zálohu zpět na kartu. Takže paráda.
Bylo nám trochu smutno, bez auta jsme si už naplno uvědomili, že tu náš pobyt už končí. Naše letadlo odlétalo ve 20:15 a do Vídně jsme měli přiletět ve 2:25 ráno. Pak už se překulí říjen do listopadu. Stihli jsme to tak akorát, akorát, můj milý se přepil vodou, kterou nechtěl vylívat, a tak mu zas bylo trochu špatně. :-/ Seděli jsme nakonec vedle sebe, letadlo bylo dost plné, ale měli jsme štěstí, mohla jsem si přesednout. Snažili jsme se usnout. To se nám na chvilku podařilo.
Přivítalo nás lezavo. Našli jsme si na letišti lavičky, paradoxně jsme o pár metrů dál čekali před 10 dny, než projdeme bezpečnostní kontrolou, když jsme odlétali na Tenerife. Tak jsme zase tady… Můj milý usnul i na lavičkách v hale, já jsem se vydala na průzkum letiště, chtěla jsem koupit pití. Nakonec jsem našla automat, koupila jsem vodu a ledový čaj. Viděla jsem tu spoustu lidí, kteří tu čekali a spali, kde se dalo. Naštěstí nás nikdo nevyhazoval ven. Kolem 6. hodiny ráno jsme se přesunuli na vlakové nádraží, vlak jel v 6:33, přestoupili jsme na Wien, Hauptbahnof na vlak, který nás dovezl přímo až do Prahy. Nikdo po nás kromě jízdenky naštěstí nic nechtěl. Byli jsme ospalí, za okny se míhala deštivá krajina, dojídala jsem ještě toasty s guacamole, které jsme si připravili na cestu. Poslední vzpomínka na Tenerife… ale né, mám přece ještě sopečné kameny z Teide, fotky.. a hlavně spoustu krásných vzpomínek. :-)))