Poslední článek o Tenerife končil poněkud dramaticky. Vrátili jsme se v městečku Icod de los Vinos ke svému autíčku a zjistili jsme, že mu ve výjezdu brání dlouhý ošklivý řetěz opatřený uprostřed kulatou přenosnou značkou zákaz vjezdu. Jak vtipný, když jsem tu před třemi hodinami parkovala, po žádné značce nebylo ani památky.
Asi jsme vypadali s mým milým dost zoufale, jak jsme se blížili ke svému autíčku, protože si nás všimla jedna paní, která na nás začala něco volat. Došlo nám, že se ptá, zda je to naše auto a zda nepotřebujeme pomoci. Částečně španělsky a částečně znakovou řečí jsme se dorozumívali při vynalézání způsobů, jak tuto prekérní situaci vyřešit. Můj milý s tou paní zkusili ten řetěz se značkou nadzvednout, ale bylo jasné, že tak vysoko, jak to my potřebujeme, se řetěz nahoru dát nedá. Byl upevněn z obou dvou stran dost natěsno. Další nápad byl připlácnout značku na zem a s ní i řetěz. Paní tiskla k zemi co nejvíc jednu stranu řetězu, můj milý zas tu druhou. Vlezla jsem do auta a pomalu jsem uprostřed najížděla na tu značku a řetěz. V duchu jsem se modlila, aby se nestalo nic našemu vypůjčenému autíčku. A stal se zázrak. Značka i řetěz sice pod náporem kol zaskřípaly. Paní se mě snažila navigovat, jak si mám pomaloučku najet. A podařilo se nakonec! Ufff, to bylo fakt o fous. Kdyby byl řetěz jen o pár cenťáků výš, už by to asi podvozek nedal. Moc jsme té paní děkovali. Nebýt ní, tak nevím, jak bychom si poradili, protože bez držení řetězu na obou stranách by odtud vyjet nešlo. Nakonec jsme zjistili, že značka už byla trošku pomačkaná, asi nejsme jediní, kdo odtud takto vyjížděl.
Tradá odsud pryč. Našim cílem byla La Orotava, město, o kterém můj milý básnil snad ještě předtím, než jsme přiletěli na Tenerife. Prý je tu spousta historických domů, univerzita, prostě to tu na vás dýchá dávnými časy. Měla jsem opět trochu strach z parkování, mínus pro mě bylo to, že se celá La Orotava nachází v kopci. A to v docela prudkém. Procvičila jsem si tedy podélné parkování v kopci poblíž centra. Do víru města jsme se už ale vydali raději pěšky. Užívala jsem si chvilku, kdy nemusím řídit. Hned na začátku nás zaujal tento obrovský kostel Iglesia de Nuestra Señora de la Concepción. Bohužel byl toho času zavřený.
Šli jsme tedy dál k této veliké radnici. Každým rokem se tu prý koná v červnu slavnost „Koberec květin“, kdy lidi tvoří z různě barevných písků obrazy. Letos tu ale bohužel kvůli omezením tato událost nebyla.
Bylo pozdní odpoledne, slunce už se schovalo dávno za mraky, ale to nám vůbec nevadilo, naopak. V La Orotavě je díky kopcům spousta krásných výhledů, jen si za nimi musíte vyšlápnout.
Před radnicí bylo pusto a prázdno, jen tento člověk ne a ne zmizet. A tak jsem ho i na panoramatu musela nedobrovolně zvěčnit.
Obdivovali jsme krásné domy s trochou nádechu maurského stylu, obchůdky měly většinou žel zavřeno.
Součástí kostela Iglesia de San Augustin bylo i kulturní a hudební centrum. Bohužel nás dovnitř nepustili..
Tam v dáli pod La Orotavou je dálnice a ještě níže se nachází Puerto de la Cruz, kde jsme byli ubytovaní.
Náhodně jsme se procházeli uličkami, zaujal nás růžový záhon s altánkem, do kterého se nedalo jít. Dveře měl skoro neviditelné, samozřejmě že byl zamčený. Třeba se dovnitř může jen při nějakých slavnostních příležitostech.
Kousek od růžového záhonu jsme objevili tento dům za námi. Mysleli jsme si, že je to něčí soukromý palác, ale překvapilo nás, že byl otevřený a že sem občas někdo vešel. Chtěli jsme vědět, co je tato budova s terasovitou zahradou zač.
Vyšli jsme nahoru a překvapivě jsme mohli vejít dovnitř. U dveří stál hlídač, který nám dovolil nakouknout, v přízemí je prý kavárna, tam se může, pak tu jsou však i soukromé salonky, kam je vstup veřejnosti zakázán. Můj milý stihl i tak něco z interiéru vyfotit. Připadala jsem si jak na zámku.
A víte, co se v tomto domě kromě kavárny ještě skrývá? Představte si, že to je lyceum. Tak sem bych do školy chodila s láskou. 🙂
I když kdo ví, ona je škola hlavně o tom, kdo vás učí. ,-) Ať je budova hezká sebevíc, pokud máte pech na učitele, tak je to peklo. Hned vedle lycea můžete vejít do této obrovské zahrady, které kraluje hrobka. Nešli jsme až úplně nahoru, ale myslím, že zahrada se dala obdivovat ze všech směrů.. nejen shora. Je to pro nás veliká inspirace. Vím, tato zahrada je obřích rozměrů, ale stále žasnu nad tím, jak někdo dokáže hezky navrhnout i zeleň v terénu. Doma to pořád řešíme a není to snadné rozlousknout. Všichni v zahradě ve svahu vidí spíš nevýhody.
Doma mi kvete na jaře podobná, akorát je víc do oranžova.
Už se začalo pomalu stmívat, ale můj milý se chtěl podívat ještě k univerzitě a ke kostelu Iglesia de Santo Domingo. I tento kostel se nám představil bohužel jen zvenku.
Ale kdo si počká, ten se dočká. Začaly vyzvánět zvony na kostele Iglesia de la Concepción, který jsme viděli na začátku. Když jsme šli k autu, všimli jsme si, jak je hezky nasvícený. Světe, div se, ten kostel byl teď otevřený. Hned jsme zamířili dovnitř. Paní u vchodu nám sice ukázala, abychom si opucovali boty a vydezinfikovali ruce, ale pak jsme mohli vstoupit. Je to snad první a jediný kostel na Tenerife, který se nám poštěstilo vidět i zevnitř. Někdo tu hrál krásně na varhany, přicházelo čím dál tím víc lidí.
Na mši jsme nezůstali, byli jsme unavení. Stálo to i tak rozhodně za to. Otevření kostela a jeho návštěva pro nás bylo takové pěkné zakončení našeho výletu. Nezbývalo než vyrazit do našeho bytu v Puerto de la Cruz. I když je to pár kilometrů, podařilo se mi na kruháči sjet špatně, ale nevadí, vždycky se dá nakonec na příštím sjezdu z dálnice otočit. ,-)