Ve čtvrtek jsme se rozhodli podívat se do hlavního města Santa Cruz de Tenerife. Cestou jsme chtěli udělat dvě zastávky. Měli jsme v plánu se podívat k památníku, který připomíná největší letecké neštěstí v historii, pokud nepočítáme teroristické útoky. Zde nešlo o teroristický útok, nýbrž o selhání hned několika faktorů. Neštěstí se stalo 27. března 1977. Už dávno předtím jsem o této příhodě věděla, pouštěli jsme si dokonce i dva filmy, které pátrají po tom, co mohlo být příčinou toho, že se letadla srazila.
Již samotná silnice vedoucí nahoru k památníku svědčí o tom, že tu o to nikdo nepečuje. Výmoly a obrovské díry v asfaltu nás nakonec donutily nechat auto v půli kopce. Aspoň jsme se prošli. Nahoře u památníku je vybudované obrovské parkoviště snad pro 500 aut, které ovšem zeje prázdnotou. Prošli jsme hájkem, kde stojí několik piknikových stolů s ohništi. Možná sem jezdí Španělé pořádat oslavy. Mně ale připadá toto místo pro piknikaření nevhodné. Nevím, jestli bych si to užila, když vím, že sem jezdí uctít lidé památku obětím. To už je skoro jako pořádat piknik na hřbitově. Pak nás zarazilo veliké množství odpadků. Potkali jsme pár lidí, ale jinak bylo skoro všude pusto.
Památník obětem vypadá takto. Má symbolizovat schody do nebe. V dáli je vidět přistávací plocha letiště, kde se stalo to neštěstí.
Bohužel okolí vypadá dost zoufale. Budova vedle památníku je zabedněná. Možná tu kdysi bylo nějaké vzpomínkové centrum, muzeum, kdo ví. Našli jsme z druhé strany proražený vchod, asi tu přebývali bezdomovci. Všude odpadky a hnusné posprejované zdi. Tohle je jen slabý odvar, fotila jsem i ten čurbes, ale nebudu sem fotky dávat, neb je to dost smutné, ani bych to nenazvala urbexem. Říkali jsme si, proč to tu tak zpustlo? Proč se o to nikdo nestará? To už si lidé tuto katastrofu přestali připomínat? Je mi to líto. U památníku je malá cedulka s datem a s počtem obětí, ale jinak se člověk o nehodě nic víc nedozví. Škoda, že tu nejsou žádné informace o tom, za jakých podmínek k tomu došlo, nebo třeba i jména obětí… jako třeba v New Yorku památník připomínající dvojčata.
Měli jsme z památníku smíšené pocity, a tak jsme raději popojeli dál do městečka San Cristóbal de La Laguna. To navazuje téměř na hlavní město Santa Cruz de Tenerife. Umění tu však bylo zaparkovat. Projela jsem téměř centrem, kde nám nějaký pán doporučil veřejné parkoviště, které však bylo naprosto přecpané. Objela jsem ho snad desetkrát v naději, že najdeme volné místo, ale marně. Nakonec se nám podařilo najít místo u zdi na nezpevněném hliněném povrchu. Parkovala tu další auta, jen na nás mávala v dálce nějaká paní ve vestě, tak jsme si říkali, jestli to tu není placené. Už mi ale došla síla jet někam dál, parkováním jsme strávili asi půl hodiny, a tak jsme to riskli a rychle opustili autíčko. Paní v dáli se k nám naštěstí nepřibližovala, aby od nás vybrala peníze. Hlavně jsem zkoumali, zda tu není nějaká závora apod., protože jsme měli z předešlého dne fakt nahnáno, když jsme museli přejíždět značku s řetězem. Vypadalo to dobře, sice byl z jedné strany parkoviště drátěný plot, ale z druhé strany plot nestál. Tak snad to bude v pohodě.
Vydali jsme se s mým milým na průzkum města a zjistili jsme, že je hodně rušné, auta tu parkují i na chodnících, je tu jen málo pěších zón. Vešli jsme do obchodu se zeleninou a ovocem, nakonec musel jeden z nás odejít, protože i tady měli nějaká vládní opatření ohledně nakupování. Mohl vejít pouze jeden z nás. V obchodě musel člověk používat igelitové rukavice, což byl děs, protože mi pak vůbec nešlo otevřít sáčky na ovoce. Procházeli jsme se potom uličkami, zašli jsme do prodejny hudebnin omrknout místní repertoár. Mraky se protrhávaly a sluníčko už občas vykouklo na obloze.
Viděli jsme, jak právě připevňují na ulicích vánoční výzdobu. Moc jsme se chtěli podívat do katedrály Nuestra seňora de los Remedios, ale odradilo nás od toho vstupné, 6 EUR za osobu. Ptali jsme se paní v nedaleké trafice, jestli se tu platí vstup a ona říkala, že ne. Spousta lidí před námi šla bez placení, prostě řekli, že se jdou modlit a pustili je. Měli jsme to taky říct, ale asi by nám nikdo nevěřil. Zkoušeli jsme se dovnitř dostat dvakrát, ale marně. Když jsme pak řekli paní trafikantce, jaká je realita, řekla, že to je strašný, že to není snad možné. Tak jsme ji ujistili, že to možné je.
Zklamaní jsme šli dál k tomuto konventu, který měl také zavřeno. Chtěla jsem si aspoň na poště koupit známky na pohled, ale bohužel i pošta měla zavřeno. Tak jsme si řekli, že zas popojedeme, protože tady nás vyloženě nikde nechtějí.
A protože můj milý miluje tramvaje a na Tenerife se nachází hned dvě hlavní linky v Santa Cruz de Tenerife, rozhodli jsme se dojet z San Cristóbal de la Laguna do Santa Cruz de Tenerife tramvají, tou nejdelší linkou. Byl to zajímavý zážitek, vzpomněla jsem si na svou diplomku a Mit der Linie 4 um die Welt. Sedli jsme si hned za řidiče a pozorovali jsme dění v tramvaji i venku. Viděli jsme řidiči krásně do kabiny. Chudák řidič, i ten musel mít roušku, ačkoliv byl od ostatních cestujících oddělen sklem.
Asi za 45 minut jsme dorazili na konečnou stanici. Připadalo nám, že jsme se ocitli v jiném světě. Tady bylo ještě o poznání tepleji než v San Cristóbal de la Laguna. Přímo před námi se objevila Opera. Že bychom se přesunuli místní tranvíou až k protinožcům do Austrálie? Nechtělo se nám věřit. Auditorium de Tenerife je taková malá sestřička Opera Housu v Sydney.
Obešli jsme auditorium celé dokola a sedli jsme si na lavičku s výhledem na operu a tuto pevnost, abychom si snědli svačinu. Byl tu malý přístav, kde se poflakovalo pár lidí, ale koupat se tu nesmělo. Jen drzí holubi nás občas vyrušili.
Zjistili jsme, že hned vedle se nachází menší areál s bazénky, který je podobný tomu v Puerto de la Cruz. Měl však bohužel zavřeno.
Santa Cruz de Tenerife je jediné město, ve kterém jsme narazili na výškové budovy. V parku poblíž lavičky, kde jsme seděli, měli tuto zvláštní skulpturu. Je asi na každém člověku, co v ní vidí. Měla by se pohybovat, ale toho jsme si ani nevšimli. Připadala nám fakt hodně divná. 😀
Břeh vedle auditoria je tvořen velkými kameny, na kterých seděli rybáři. Zaujalo nás, že spousta kamenů je pomalována obličeji různých zpěváků. O těchto kamenech jsem už slyšela v Ivčině videu, jen jsem netušila, kde se nachází.
Našli jsme tu i několik českých hudebníků.
Největší radost mi udělal Karel Gott. Na kameni je vyobrazen mladý. Na druhé „t“ v jeho příjmení se asi zapomnělo, nebo se tu ve Španělsku píše prostě jen s jedním té. Nevím, ale je to každopádně zajímavé.
Sluníčko pálilo o sto šest a my jsme se na promenádě kolem Opery už pekli. Rozhodli jsme se vydat se do centra k velké fontáně, kterou jsme zahlédli na mapě.
Podobná panoramata nad městem byla vidět často. Mraky byly husté, takže Pico del Teide jsme odtud ani jednou nezahlédli. Museli jsme se vymotat z této komplikované křižovatky. Pěšky to bylo ještě v pohodě, ale když jsem tudy jela autem poslední den našeho pobytu, nastal málem karambol, protože jsem vjela omylem do protisměru. Naštěstí jsem si brzy uvědomila, že jedu špatně.
Ale zpátky do čtvrtka… Vydali jsme se k centru, kde jezdila také tranvía. Samozřejmě můj milý dostal nápad, že počká, až pojedeme tramvaj kolem kostela, aby se mu podařil pěkný snímek. Museli jsme čekat asi 15 minut, než ta tramvaj jela a mně už docházela trpělivost. Ten záběr jsem mu pak ale pro jistotu taky vyblejskla, protože co kdyby měl můj milý pech a tu tramvaj nezachytil…! To bychom museli čekat dalších 15 minut, než zas něco pojede. Už ho totiž znám. ,-)
Vedle kašny La Charca stál tento památník padlým za 2. světové války. Já si ho pamatuju hlavně proto, že ve fontáně pod ním plavat chcíplý holub. :-//
Obří kašna La Charca nás opravdu uchvátila, připadala nám spíš jako velké jezero. Kolem seděli dospělí chlapi a dědouškové a pouštěli na vodě lodičky na dálkové ovládaní. Bylo vidět, jak jsou do toho zapálení a jak jim svítily oči, když spolu lodičky závodily.
Procházeli jsme se pak ještě uličkami a přemýšleli, kdo by tu mohl mít tiskárnu. Pomalu jsme totiž přemýšleli o tom, kde si vytiskneme potřebné papíry k odletu na sobotu. Našla jsem jeden obchod asi 1,5 kilometru od nás. Vydali jsme se tedy tím směrem. Cestou jsme viděli i místní soud, před kterým rostly obrovské liány jak v džungli. Připadalo nám to zvláštní a trochu úsměvné, že musí všichni, kdo chtějí do budovy, projít pod liánami a obrovskými stromy, ve kterých možná žijí i opice. 😀 Soud tu ale bohužel na fotce nemám, protože se fotky díky protisvětlu vůbec nepovedly.
dva Hundi 😀
Cestou k obchůdku s tiskárnou jsme zahlédli ještě toto krásné divadlo..
Šli jsme hodně rychle, ale i tak už měl obchod bohužel zavřeno. A tak jsme museli odložit tisk na později.
Aspoň jsme objevili místo, kde prodávali zajímavé roušky, takže jsme té cesty nelitovali. Z Aničky se stala najednou kočička. ,-)
Tramvajová zastávka nebyla daleko, a tak jsme nasedli opět na tu delší linku a jeli až na konečnou v San Cristóbal de la Laguna. Když jsme vystoupili z tramvaje, byli jsme rádi, že si můžeme obléknout mikiny. Tady nahoře se ochladilo. Temné mraky zahalily oblohu a když jsme dorazili k autu, nastala už úplná tma. I tak jsme byli ve střehu. Naštěstí jsme měli průjezd volný, ale i tak jsme rychle nastoupili do auta a odjeli bleskově pryč, aby náhodou nepřišla nějaká hlídačka a nechtěla po nás parkovné. Možná se tu ale parkovné vůbec neplatilo, to už se asi nikdy nedozvíme. Každopádně jsme zastavili o pár ulic dál na blikačkách, seřídili jsme si GPSku a vyrazili na dálnici směr Puerto de la Cruz.
Po příjezdu na náš byteček mi k večeři mi můj milý udělal rybu se zeleninou a s pistáciemi. Moc jsme si pochutnali. Dali jsme si k tomu červené víno a pustili jsme si seriál Když se slunci nedaří. Musíme se pořádně vyspat, čeká nás totiž zítra náročný den.