Probudili jsme se do zamračeného úterý v našem novém domově v německé čtvrti Calle de Alemania. Skoro jsme ani nezaznamenali, že nastal nový den. Sluníčko bylo schované za mraky. Po čase jsme zjistili, že takovýto stav je tu na severu normální. Vychutnali jsme si báječnou exotickou snídani a můj milý mi pouštěl video, jak se správně loupe mango. Skoro se mi to podařilo oloupat jako na tom videu. Jen vědět, kde přesně je schovaná pecka uvnitř. 😀 Ochutnali jsme i kaktusový fík. Ten měl pecičky, které jsme ale v pohodě snědli. A papája..? Prostě lahoda nade vše.
Moc se mi líbí náš výhled z našeho balkonu. Zeleň a růžovofialové květy jsou na dosah. Když necháme pootevřeno, profukuje dovnitř mírný vánek. Zjišťujeme, že v bytě není ani klimatizace a topení. Jé, to by se mi taky líbilo. Není tu ani moc vedro a ani zima. Počasí tu je stálé celý rok. Proč taky něco takového není u nás v ČR?
Rozhodli jsme se podívat se po městě, kde bydlíme. Jako první, co by charakterizovalo Puerto de la Cruz, jsou určitě kopce a svažitý terén. Druhým důležitým znakem jsou obří vlny. Z našeho bytečku jdeme dolů k oceánu šli minimálně 25 minut. Jdeme pořád z kopce a pomalu se děsím, jak se budeme vracet nazpět. Tato fotka je pořízena už skoro dole u moře. Můj milý mi ukazuje, kam až včera večer běžel nakoupit. Obdivuju ho, že se mu chtělo scházet takový krpál dolů, aby našel nějaký obchod.
Že by i sem dorazil podzim? Asi těžko. Líbily se mi tyto barevné listy. Tento indický hotel Bahia Principe byl zavřený. Stejně tak spousta dalších hotelů zela prázdnotou. Viděli jsme i jednu větší opuštěnou budovu, strašný urbex. Bylo nám jí líto. Kéž by tak nedopadly i další okolní objekty.
Už zdálky jsme slyšeli obrovský hřmot vln. Stoupli jsme si na okraj promenády a dívali se s úžasem na ta obří monstra valící se na břeh. Jediní odvážlivci, kteří se vrhli do vody, byli surfaři. Čekali na vhodnou příležitost, aby se mohli svést na vlně co nejdál.
Ne, tady se opravdu nikdo jiný kromě surfařů nekoupal. Viděli jsme vyvěšenou červenou vlajku. Když jsme se přiblížili k pláži, měli jsme zamlžené brýle od maličkých kapiček vody.
Rozhodli jsme se dojít po promenádě až do centra města. Prošli jsme kolem odvážných surfařů, kteří se rozhodli to už pro dnešek zabalit. Jeden nám hodně připomínal vzhledem recepčního našeho předchozího ubytování. Ten byl taky surfař. Shodli jsme se s mým milým na tom, že ti surfaři jsou si celkem všichni podobní. Pak jsme objevili obrovský areál s několika bazény. Slyšeli jsme o něm už v Ivčině videu. Nebyli jsme si ale jistí, zda jsou bazény teď otevřeny. Zely totiž prázdnotou. Až při bližším průzkumu a optání se u vchodu jsme zjistili, že je tento komplex, kterému se říká Lago Martiánez, přístupný. Má pouze omezenou kapacitu.
Obešli jsme tento hezký kostel, který byl naneštěstí zavřený. Moc jsem se u něj nezdržovala, protože tu otravovalo dost holubů. Vydali jsme se dál po chodníčku a každou chvíli jsme se naklonili nad skály, abychom stále žasli nad tou obrovskou sílou tříštící se vody. Viděli jsme na druhé straně parkoviště, které bylo úplně prázdné. Vlny stříkaly až nad okraj a voda zaplavila nejbližší místa u zábradlí. Tam bych vážně parkovat nechtěla. Kdo ví, jestli není parkoviště teď zavřené.
Zabočili jsme do uličky vedoucí na náměstí Plaza del Charco. Zaujala mě na protější straně ulice kancelář Thomase Cooka. Nevěřila jsem vlastním očím. Jak to, že tu ještě působí Thomas Cook, když už loni vyhlásil bankrot? Přišla jsem blíž a když jsem spatřila nástěnky s nabídkou výletů a s fotkami delegátů, musela jsem zamáčknout slzu. Draly se mi na povrch vzpomínky na své působení v roli delegátky na Krétě. Stejné tabule jsme si připravovali pro naše klienty. Každý týden jsme měnili papíry s časovým rozvrhem schůzek. Stejně tak jsme se starali o texty s nabídkou výletů. A teď to mám znova černé na bílém před sebou! Jak je to možné??
Přečetla jsem si zprávu na dveřích kanceláře. Oznamovali tu konec společnosti i to, co mají turisté dělat v případě potíží.. kam se mají obrátit. Jenže tato zpráva byla už víc jak rok stará. Papír už celý vybledl. Došlo mi, že kancelář už minimálně rok nikdo neotevřel. Na zemi ležela neotevřená pošta a všude prach. Přitom na stole se válely kancelářské věci, na zdi byly nástěnky, prospekty. Jako by to tu někdo opustil ve spěchu, protože se sem ještě někdy vrátí. Kdybych neviděla ten prach a na zemi několik obálek, myslela bych si, že to tu někdo včera zamkl. Ale opak byl pravdou. Je to záhada.
Hlavou mi vířila spousta myšlenek. To si nikdo jiný prostor od té doby nepronajal? Vzdal se opravdu Thomas Cook této kanceláře nadobro, nebo se sem ještě nějaký bývalý zaměstnanec vrátí a zbytek věcí odklidí? Nebo to bude na nových majitelích? Proč je kancelář tak dlouho prázdná? Proč o ni nikdo nemá zájem? Je vůbec na prodej, nebo na pronájem? Všechny otázky mi zůstaly nezodpovězeny. Radši jsem se pak vzdálila, protože tyto cedule, žluté srdíčko i německé nápisy ve mně pořád budí hořko sladké vzpomínky. Když si vzpomenu, že i tady působili delegáti.. stejně jako já před čtyřmi lety na Krétě. Klidně mi mohli přidělit Tenerife místo Kréty. Klidně jsem mohla pracovat tady…. Jak asi vypadá naše kancelář, kterou jsme měli na Krétě? Taky zarůstá prachem? Říkám si, jak dlouho ještě zůstane kancelář na Tenerife netknuta. Nestane se z ní nakonec úplný urbex? Ne, už se o tom nebudu dál rozepisovat. Ještě dlouho jsem na toto místo během naší dovolené myslela.
Nakoukli jsme do radnice, do infocentra a nakonec se podívali i k této pevnosti. Poblíž byla taková malá plážička, ale já bych se tu určitě nechtěla koupat. Voda byla hnědá. I tak jsme v ní zahlédli nějakého muže se psem, jak se koupou.
Rozhodli jsme se prozkoumat neznámé uličky. Zavítali jsme úplně náhodou do parku s krásnou kašnou. Iglesia de Nuestra Señora de la Peña de Francia byl monumentální, bohužel stejně jako všechny kostely měl zavřeno.
Město nám připadalo takové ospalé. Nikde moc lidí, což jsme sice uvítali, ale spousta podniků a obchodů měla zavřeno. Můj milý však zahlédl báječnou cukrárnu, kterou jsme navštívili na závěr naší procházky. Musím se smát, když si vzpomenu na to, jak nerozhodná jsem byla, když jsme hledali místo, kam si sednout. Chtěla jsem vidět na vlny, ale zároveň jsem se nechtěla dělit o místo u stolu s holubem. Číšnice můj strach vycítila a představte si, že toho holuba začala odhánět, jen abychom si mohli do jejich kavárny sednout. To se mi ještě nikde nestalo! Ta slečna byla velmi usměvavá a já se tu poprvé a naposledy pokusila mluvit španělsky. Bohužel to nedopadlo moc dobře. Na Španělech se mi líbí to, že když na ně začnete mluvit španělsky, hned na vás taky spustí svou mateřštinou. Ne jak třeba Švédi, kteří když zjistí, že jste cizinci, tak hned přejdou do angličtiny… Problém je, že jsem španělštinu z velké části bohužel zapomněla, a tak jsme se vesměs dorozumívali stejně jen posunky.
To bych nebyla já, abych si nedala tu nejděsivější kombinaci, jaká mě mohla napadnout. Objednala jsem si ledovou kávu. Ale protože jsem měla hlad, dala jsem si k tomu španělskou bramborovou omeletu. Prostě kombinace dost zvláštní. Měla jsem ale hlad, vždyť jsme neměli žádný oběd. Sladkým se moc nenajím. Můj milý mi s omeletou nakonec pomohl. Ta ledová káva vypadá báječně a čokoládky se rozplývaly na jazyku. Mňam. Doteď si pamatuji tu chuť. Jediné, co nás trochu znepříjemnilo posezení, byla paní celá v bílém, která se neustále vnucovala svými díly – malovanými karikaturami. Nejdřív malovala mého milého, pak mě. No bylo to strašný, ani zadarmo bych si něco takového nevzala. Divná to žena. Původně jsem si dokonce myslela, že to je chlap. Mrzí mě, že teď nemá nikoho, koho by nalákala, ale nám se ty její výtvory fakt nelíbily. Když už jsem měla kávu skoro dopitou, začal zase kolem nás poletovat holub. Tak jsem řekla, že je čas zvednout se a popojít dál.
Po cestě jsme koupili ještě několik pohledů. V jednom krámku jsme se nechtěně zapovídali s prodavačem, který nás přemlouval, ať si u něj koupíme UV skla do brýlí. Jenže jsme odolali. Prostě jsme si chtěli koupit jen pohledy. Ten pán se nedal odbýt a my jsme jeho zoufalost vlastně chápali. Nemá tržby. Nikdo k němu nechodí. Bude to muset asi zabalit. Myslím, že jsme se snažili být asertivní. Opravdu jsme chtěli koupit jen pohledy, nic víc. A jsem ráda, že jsme se nenechali přemluvit. To už mnohem raději investujeme do návštěvy vodního světa Lago Martiánez. Táhlo mě to tam už od rána. A tak jsme zaplatili 6,5 eur vstupné a mohli jsme si užít tohoto ráje až do zavírací doby, která byla až v 18 hodin. Měli jsme tak necelé 4 hodiny na vyblbnutí. A že bylo co prozkoumávat! Ne, to není Karibik, ale bazén s mořskou vodou. Voda je přečerpávána přímo z moře a vrací se následně opět do moře.
César Manrique navrhl všechny bazény, které se tu vybudovaly, už v roce 1977. Spočítali jsme celkem 9 bazénků, když teda zahrneme i bazének pro hendikepované lidi a vířivku. Zabrali jsme lehátka u tohoto největšího bazénu a hupsli jsme do vody. Vydali jsme se na vodní výlet. Nedá se tomu jinak říkat. V životě jsem v tak velikém bazénu nikdy neplavala. Připadal mi nekonečný. Bylo to jak sen. Proplouvali jsme kolem různých ostrůvků, vylezli jsme občas ven, abychom se podívali na tříštící vlny pár metrů od klidné hladiny tohoto megabazénu. Proplouvali jsme pod mosty, vylezla jsem jednou na jeden ostrůvek uprostřed.. dokonce jsme objevili i jeskyni! Tohle byl pro mě ráj na zemi. :-))
Tak blízko oceánu..
Tam za tím svahem někde bydlíme. 🙂 Mraky se už sice začaly honit, ale my chtěli vyzkoušet všechny bazény. Bylo neskutečné, že téměř všechny jsme měli pro sebe sami. Sami a přece tu nějací lidé byli s námi. Zaslechli jsme i češtinu.
Uprostřed jednoho bazénu byl bar v podobě lodi. Měl zavřeno, ale to nám vůbec nevadilo. Na jedné straně tekl vodopád.
I děti se tu můžou vyblbnout. Tahle chobotnice mi připomíná trochu Chobotničky z druhého patra. Je postavena ve stylu bludiště a podlézaček.
Když jsme se podívali přes zídku na rozbouřený oceán, spatřili jsme spoustu krabíků. Můj milý se jich bál. Pořád měl pocit, že můžou přelézt až k nám do bazénů. Já jsem mu říkala, že to je nesmysl. Nic jsem ve vodě neviděla. Ale to by nebyl O., aby se mu nepodařilo v jednom bazénku na skalce opravdu jednoho krabíka najít. Ou jé. Hned mi to hlásil. Vždyť jsou ale roztomilí, ne? ,-)
Zůstali jsme ve vodě hodně dlouho. Kůže na rukách a na nohách se nám úplně zvrásnila. Zatáhlo se a byla trošku zima. Lidi odcházeli. Mně se ale nechtělo z vody. Lezla jsem ven velmi nerada. Můj milý mě ale volal, že něco objevil. A tak jsme potkali tuto kočičku.
Jak se lísala…nechala se i pohladit. Je to známé číslo, všichni plavčíci ji tu znají a jedna plavčice ji má ochočenou jako pejska. Zavolá na ni a kočička hned přiběhne. Pak jí dá nějaké lano a kočička za ní běží jak divá a snaží se ho chytit. Neskutečné. Je to prostě kočka bazénová. 🙂
Museli jsme se s kočičkou i s bazény rozloučit. Areál zavíral, protože už s se blížila 18. hodina. Zamířili jsme k domovu. Už se stmívalo. Cestou jsme se stavili ještě na nákupu v Mercadoně. K bytečku jsme se dostali asi za 35 minut, takže to nebylo nakonec tak náročné. Můj milý uchystal překvápko. Z ničeho se mu podařilo vykouzlit báječnou pečenou rybu na pivě. Moc jsme si pochutnali. Zároveň jsme byli oba spokojení, jak skvěle jsme si dnes zaplavali. A vůbec celý den se mi moc líbil. Pustili jsme si ještě film z mého exteráku. Jsme rádi, že na pokoji máme televizi. Ta v prvním ubytování chyběla. Pohodou jsme ten den začali a pohodou skončili, což je pro nás bohužel v Česku velmi vzácné.