Přílet na Tenerife

Začala jsem hned tradičně kočičkami. Skoro každý den jsme viděli několik kočkovitých šelem, některé mám zvěčněné, takže sem určitě postupně všechny přidám. V tomto článku bych se ale chtěla věnovat našemu prvnímu dni stráveném na Tenerife. Myšlenkami jsem stále tam, u oceánu, na Teide, v měsíční krajině, v našem malém útulném bytečku, nebo na STOPce umístěné v brutálním kopci, na kterou když přijedu, tak se musím modlit, abych doopravdy nemusela zastavit.

Náš odlet byl ve čtvrtek 22. října v 15 hodin z Vídně. Téměř do poslední chvíle jsme si nebyli jistí, zda vůbec odletíme. Sledovali jsme dění ve světě i u nás, ale nebyli jsme ze všech těch zpráv moc moudří. Prostě jsme to riskli. V úterý jsem zamluvila první ubytování a vlak do Vídně. Ve středu jsem si jela do Mělníka pro nový řidičák a ještě jsem stihla vytisknout dokumenty na cestu. Byl to poslední den, co mělo copy centrum otevřeno. Při cestě do Španělska se musí vyplňovat formulář, kde prohlašujete, že jste zdraví. Kromě toho se zde musí vyplnit adresa, kde budete bydlet.

Do Prahy jsme už jeli ve středu večer, předali jsme Rozárku novému krmiči a já se pokusila nás sbalit. Měli jsme mít s sebou jen jedno malé zavazadlo. To bylo v ceně letenky. První nepředstavitelná věc se podařila. Oblečení jsem nám sbalila do dvou pytlíčků, důležité byly boty. Na sebe jsme si vzali těžké pohory, do batohů jsme si sbalili tenisky, já žabky a boty do vody a můj milý sandále. Kromě toho, že nás nepustí za hranice, jsem se bála toho, že můj milý nestihne dokončit svou práci a kvůli tomu neodletíme. Poslední dny pracoval ve dne v noci. Ze středy na čtvrtek vůbec nespal a svůj počítač zaklapnul teprve v 8 hodin ráno, 5 minut před odchodem na bus, který nás měl dovést k Hlavním nádraží v Praze. To byly nervy. Bohužel díky nevyspání byl můj milý první dva dny občas mimo a padala na něj často únava. Ale pak se z toho vzpamatoval.

Cesta vlakem nám příjemně utekla, dorazili jsme na letiště tak akorát. Ve vlaku kromě nás nikdo nebyl. Tedy za Brnem se úplně vylidnil. Teprve tady jsme se dostali k rezervování auta. Na vídeňském Hauptbahnhofu jsme přestoupili na spoj, který jel na letiště. Nikdo po nás kromě jízdenky nic nechtěl. Byli jsme za to rádi. U vstupu k bráně vedoucí do letadla nám kontrolvali především formuláře s QR kódy, které jsme museli ukázat na Tenerife po příletu. Jinak by nás do země nepustili. Sice jsme měli každý sedadla úplně někde jinde, ale naštěstí jsme si mohli sednout k sobě, protože letadlo neletělo úplně plné. Wizzair je fajn letecká společnost. Nejsou tak striktní. Personál mi připadá milejší a nevnucují svoje zboží tolik cestujícím ve srovnáním např. s Ryanairem. Je fakt, že teď se nejvíce kontrolovalo, zda máme nasazené roušky. Liovali jsme chudinky letušky. Seděli jsme a nám samotným nebylo s plachtou na hlavě úplně dobře. Jenže letušky ještě musely navíc pořád pobíhat a někoho obsluhovat! Ne, to bych vážně asi nedala.

Z letada jsem viděla vrcholky zasněžených Alp. Pak už mi zmizela pevnina z dohledu, protože jsme zaletěli do mraků. Nahoře krásně svítilo sluníčko. Naposledy jsem letěla letos v zimě do Říma. Kdo ví, kdy zas poletím. A tak jsem se snažila co nejvíce si to užít. Cesta uběhla celkem rychle, můj milý ji skoro celou prospal. Let trval něco málo přes pět hodin. Až poletíme zpátky, tak to prý bude rychlejší, protože poletíme po větru. Když jsme začali přistávat, vykouklo na nás mězi mraky Pico del Teide. Je to nejvyšší hora Kanárských ostrovů a zároveň i celého Španělska. Chvíli jsme byli výš než ona, pak jsme opět zalétli do mraků. Dole už bylo šero, stihla jsem ještě zahlédnout obrovské skleníky a kus pobřeží.

Přiletěli jsme v 19:40 hodin. Moc se nám ulevilo, že naskenování QR kódu po příletu stačilo. I termometr neměli momentálně v provozu. Cesta do neznáma byla volná. Hurá! První místo, kam jsme se vydali, byla půjčovna aut. Nakonec jsme se rozhodli pro půjčovnu CICAR. Našli jsme sice i jiné půjčovny, některé i levnější, ale recenze a to, že nenabízeli Pandu, ale Opel, rozhodlo. Z Fiatu Pandy mám totiž nedobrý pocit. Možná že ty novější verze jsou v pohodě, ale řídila jsem Pandu už na Krétě a jednak mi připadalo, že se do ní nevejdu, druhak jsem si v ní připadala jak v takovém tom autíčku pro děti v supermarketu Globus. Chtěla jsem něco pohodlného, zároveň menšího a bezpečného. A tak jsme se rozhodli pro Opel Corsu.

Auto jsme si vyzvedli na parkovišti sami, u okýnka v hale nám dali jen klíčky. Překvapilo nás to, že s námi nekontrolovali škrábance a tak. Byli jsme unavení, ale ještě nás čekala cesta do Costa Adeje. Naštěstí to nemělo být daleko. V autě jsme navíc mohli sundat roušky. Samozřejmě, že jsem si musela auto pořádně osahat a zjistit, co kde je. Můj milý mi na začátku řekl, jak se řadí, načež když jsem se zkusila rozjet, nehezky to vyvádělo. A tak jsem asi po 50 metrech zjistila, že pozice řadicí páky doleva a dopředu není zpátečka, ale jednička.. stejně jako u naší Fábinky. 😀 Zpátečka je sice taky nahoru a doleva, ale ještě se k tomu musí zmačknout na páce specielní čudlík. Do navigace jsme si dali adresu našeho ubytování. Ještě jsem asi dvakrát obkroužila parkoviště, než jsem z něj našla výjezd, ale nevadilo mi to. Aspoň jsem si zvykala na nové auto. Všechny silnice a dálnice byly poloprázdné, což jsem moc uvítala.

Na Tenerife jsme bydleli na dvou místech. První ubytování jsem zarezervovala v Costa Adeje. Bydleli jsme v hostelu jménem Endless Summerhouse na Avenida de Austria. Na internetu na poslední chvíli toho moc na výběr nebylo. Toto ubytování mě zaujalo tím, že jeho cena nebyla moc vysoká a navíc v ní byla zahrnuta i snídaně. Měli jsme s mým milým svůj vlastní pokoj, sice se dvěma oddělenými postelemi, mezi kterými i po jejich přisunutí k sobě, byla díra, ale myslím, že to už byl detail. ,-) Naštěstí tu bylo okno, což považujeme z loňského pobytu na Sardinii dost důležité. Zaparkovala jsem nedaleko hostelu. Uvítal nás chlapík neurčitého věku, který nám vysvětlil všechna pravidla, co a jak. Dostali jsme klíčky. Snídaně je mezi 8:30 a 10:30. To je báječný čas. Nechápu, proč to u nás taky tak nemůže být. Vždycky když jsme ubytovaní někde v Česku, tak mají většinou snídaně tak do 9, nejpozději do 9:30. To je na nás moc brzy.

Ještě jsme se chlapíka zeptali, jak je to tady na Tenerife s rouškami. Řekl nám, že se musí nosit prakticky všude. Na ulici, v obchodě, dokonce i ve společných prostorách hostelu jako je kuchyň a chodba. Dost to tu policajti kontrolují a dávají veliké pokuty, pokud vás nachytají bez roušky. Na terase hostelu jsme mohli ale roušku odložit, což bylo fajn. Jediné, co mě trochu štvalo, bylo myslet na to, když šel člověk třeba ze svého pokoje na záchod. Ten jsme naneštěstí na pokoji neměli. Ale i tak jsme si celkem zvykli. Strávili jsme tu 4 noci. Byli jsme táák utahaní, že jsme si vybalili, ani jsme nic nejedli. Jen jsme se svalili na postele a usnuli jsme.