Pokračuju ve vyprávění o našem putování TMB. Skončila jsem u toho, když jsme usnuli v kempu Hobo kousek od Courmayeru. Courmayeur je takové menší městečko v Itálii. Jelikož jsme byli předešlý den rychlejší, nezbývalo nám už k němu z kempu moc kilometrů. Ještě předtím než jsme vyrazili, jsme si koupili v místník krámku pečivo a k snídani jsme si ho dali s paštikou. Můj milý jásal, že se aspoň tento den obešel bez ovesné kaše. Vyrazili jsme pak podél silnice do města. Navzdory předpovědi, která hlásila déšť, začalo vykukovat sluníčko, takže nám pomalu, ale jistě zase začalo být vedro. Pod námi byl obrovský tunel, kterým se dalo projet zpátky do Francie a vzadu v údolí začínal samotný Courmayer. Začali jsme mít žízeň, a tak jsme se těšili na to, až dojdeme k nějakému supermarketu. Koupili jsme si pak limonádu, vodu a placatý chléb, který se ukázal být na cesty opravdu praktický. Nejen že se hezky vešel do krosny, ale dlouho vydržel a dobře chutnal. Měli jsme pak možnost rozhodnout se, zda půjdeme trasou obcházející město, nebo zda se podíváme do centra. To by bylo trochu delší. Nakonec jsem rozhodla, že půjdeme do centra. Když už jsme tu, tak proč se nepodívat, jak to tu vypadá, že? Podívali jsme se do pěkného kostela San Pantaleone. Museli jsme se vystřídat u hlídání báglů a já při té příležitosti vyblejskla i krásné chlupaté hundíky. Je tu také muzeum alpinismu, do kterého jsme ale nešli. Chtěla jsem koupit aspoň nějaký pohled na památku, ale ať jsem vlezla do jakéhokoliv obchodu, všude to měli nastřelené, takže jsme si nakonec z Courmayeru nic nepřivezli.
Už bylo po poledni, tak jsme si řekli, že bychom měli taky něco za ten den ujít. Napojili jsme se na značenou stezku TMB a začali opět stoupat. Ještě na kraji města jsme využili místních veřejných záchodů. Převlékla jsem se tam z legín do kraťasů. Co mě fakt překvapilo, to byla sprcha na jednom z těch záchodů. Fakt luxusní. Kdybychom se nesprchovali předtím v kempu, tak bychom ji asi i využili. 🙂 Následoval prudký stoupák z asi 1250 m.n.m. do necelých 2000 m.n.m. Byla jsem nějaká strašně líná a šla pomalu. Můj milý mě furt postrkoval kupředu. Ale i tak jsem dělala zastávky. Nějak mi to prostě nešlo. Míjeli nás lidé v obou směrech, ale většinou to byli jen výletníci s malými baťůžky. Viděli jsme, že se obloha začíná dost zatahovat. Tušili jsme, že bude pršet, protože jsme se dívali ráno na předpověď. Přidali jsme tedy do kroku a stihli jsme jen tak tak dojít k chatě Refuge Bertone. Jen jsme dosedli na lavičku, spustil se velký liják. Ochladilo se. Seděli jsme v bundách ještě s ostatními lidmi, kteří našli pod malým přístřeškem úkryt stejně jako my. Někteří z těch lidí to tu už zabalili. Zaplatili si tu nocleh, takže se šli rovnou ubytovat. My jsme chtěli pokračovat ještě dál, doufali jsme, že se počasí umoudří. Měli jsme hlad, ale na té zastřešené terase bylo zakázané vařit si vlastní jídlo. Všude visely cedule se zákazy. To nás rozladilo. Déšť neustával, a tak jsme přeběhli přímo do chaty. Když jsme vešli dovnitř, bylo to tam moc útulné. Panovala tu příjemná atmosféra, na zemi ležel pejsek. V místnosti bylo několik stolů a lavic. Dali jsme si tu čaj, horkou čokoládu a kus koláče. Chtěli jsme se zahřát. Viděli jsme, že tu prostírají stoly k večeři pro ubytované. Studovali jsme našeho průvodce a přemýšleli, kde bychom se mohli na večer utábořit. Venku zatím přestalo pršet, takže když jsme dopili, zvedli jsme se k odchodu. Dostala jsem tu na památku zdarma pohled této chaty s krásným razítkem. To bylo hezké.
Opět jsme měli na výběr ze dvou tras – vrchní a spodní. Rozhodli jsme se pro tu spodní, protože jít vrchem nemělo cenu. Mraky byly dost nízko, takže bychom neměli vůbec žádné výhledy. Už se mi šlo mnohem lépe. Nevím, zda za to mohla horká čokoláda, nebo fakt, že už jsme nestoupali do kopce, nýbrž šli po vrstevnici. Pěšina to byla hezká, měkoučká, ani jsme nemuseli chodit přes kameny. Mraky se sice pořád honily, ale zatím nepršelo. Dole pod námi jsme viděli sem tam domy a maličké cestičky. Naším cílem byla chata Refuge Bonatti. Říkali jsme si, že bychom se mohli utábořit někde poblíž. Jenže cesta se už pak začala zdát nekonečná. Minuli jsme salaš, kde žil pasáček. Kouřilo se z komína. Pak jsme minuli další salaš, u které si někdo postavil stan. Déšť se bohužel vrátil a spíš přibýval na intenzitě. Jenže kolem nikde nebyl žádný vhodný plácek na stan. Konečně jsme spatřili tu chatu Bonatti. Doškrábali jsme se k ní už trochu promoklí. Sedli jsme si ven na lavičku a přemítali, co dál. V protějším výklenku si nějaká malá skupinka vařila na vařiči večeři. My už měli taky hlad, ale říkali jsme si, že se nejdřív musíme někde utábořit. Napadlo nás zeptat se v chatě, zda se tu nedá někde tábořit. Slyšela jsem totiž od spousty lidí, že v Itálii je stanování na divoko povoleno až od 2500 m.n.m., ale spát u chat je tu tolerováno a neměl by to být žádný problém.
Jenže už po vstupu dovnitř chaty nám došlo, že to asi nebude dobré. Chata byla přecpaná k prasknutí. Všude byli lidi, kteří se ládovali večeří a nikde ani místečka. Šla jsem rovnou na recepci a ptala jsem se na nocleh. Řekli nám, že volné už mají jen jedno místo, ale hlavně že stanování nikde poblíž není dovoleno. Prostě se to nesmí a ať jdeme co nejdál, že oni s tím, kdyby nás někdo načapal, jak někde stanujeme, nechtějí nic mít společného. Přesný opak toho, co mi ostatní před cestou tvrdili. Byli jsme už unavení, ale nezbývalo než se porozhlédnout po okolí, kde bychom mohli přenocovat. Asi 300 metrů nad chatou byla jedna polorozbořená pastouška, ale jak jsme se k ní blížili, najednou vyjela zpoza dveří ruka a zavřela je. Aha, tak tady už je někdo ubytovaný. 😀 Šli jsme tedy dál. Na protější straně jsem zahlédla další salaš. Za pár minut jsme byli u ní, ale bohužel ty domečky nebyly v dobrém stavu. Někdo kolem nich natahnul už pásku, protože se střecha sesouvala a bylo nebezpečné do nich chodit. Třetí ruina naproti už neměla střechu žádnou, jen sklep. Prohlédli jsme si horní část a začali uvažovat, že si tu prostě ten stan postavíme. Sklep sice vypadal na první pohled lákavěji. Bylo v něm sucho, ale na druhou stranu ho někdo už určitě použil jako záchod. Navíc v něm bylo staré haraburdí, prostě to byl celkem slušnej kentus. V horní části ruiny byly jen po stranách zdi. Sice i zde někdo už evidentně šel párkrát na záchod, ale my si postavili stan o kus dál. Museli jsme předtím však upravit trochu terén a odházet kameny. No byla to nouzovka. Hlavně stavění stanu v dešti nám dělalo problémy. V okamžiku jsme měli mokré skoro všechno. Brrrr. Vůbec nám nešlo ten stan rozumně postavit. Ale nakonec se to jakž takž podařilo. Ty obvodové zdi nám aspoň posloužily trochu jako závětří a taky jako úkryt, takže jsme nebyli zdálky tak nápadní.
Můj milý pak dostal rozumný nápad a sice to, že bychom si mohli nechat batohy v tom sklepě pod námi. Zůstanou tak v suchu. Taky jsme si v tom sklepě uvařili na vařiči jídlo. Použili jsme pár cihel, aby byl vařič na rovině. Bylo to pořád lepší než vařit jídlo v dešti a větru venku. To prostě nešlo. Sice jsme pak jedli na bobku ve tmě, ale žaludek se zaplnil a my jsme se trochu zahřáli, takže dobrý. Naše zásoby, které by mohlo ukořištit nějaké zvíře, jsme uložili do výklenku u stropu. No asi před všemi živočichy bychom to neuchránili, ale druhý den naštěstí to jídlo bylo nikým nedotknuté. A že jsme pak ráno viděli jednu zvědavou myšku, která nám proběhla kolem báglu. Brácha by se zbláznil. 😀
Ten den jsme usínali s myšlenkou, zda-li je klenba sklepa ještě bytelná a zda-li pak nás celou noc unese. Modlili jsme se, abychom se nepropadli i se stanem dolů k našim batohům. Naštěstí klenby vydržely. 🙂
Na druhý den jsem měla nařízený budík na 6:30 hodin, abychom se stihli brzy sbalit a nepřišel nás zatknout nějaký myslivec, nebo lesák. I tak nás ale pár ukrutně ranních ptáčat vidělo. Nejspíš vyráželo z té nedaleké chaty Bonatti. To snad rovnou vypadli na tu stezku z postele a ani si nestačili vyčistit zuby! Musím říct, že se mi navzdory tomu, že jsme fakt vybrali úplně to nejvíc nouzové místo na přespání, spalo celkem dobře. Asi to bylo díky závětří, takže s naším stanem vítr moc nelomcoval. Déšť k ránu ustal. Byla fakt kosa, hlásili 5-6 stupňů v noci, ale pohybem jsme se pak zahřáli. Snažili jsme se trochu oklepat stan a plachtu, ale moc to nepomohlo, museli jsme je sbalit mokré. Aspoň že dovnitř stanu nám nenateklo. I čištění zubů jsme nechali na později. Chtěli jsme být z tohoto děsivého místa už pryč. Hlavně ten sklep byl ráno snad ještě nechutnější než ten předešlý večer. Naše batohy byly sice suché, ale celkem špinavé. Nedalo se nic dělat. Vyrazili jsme dál. Byli jsme rádi za to, že už neprší a že se zamračená obloha začíná pomalu trhat.
Šli jsme asi hodinu a půl a v protisměru jsme začali potkávali lidi. Cesta, která vedla po vrstenici najednou směřovala prudce dolů. Nezbývalo než se jí držet. Sešli jsme do údolí a minuli Chalet Val Ferret. U jednoho z mnoha potůčků jsme sundali batohy a rozložili stan a plachtu. Vyčistili jsme si zuby a já začala vařit snídani. Konečně se zas ukázalo na obloze sluníčko. Zde jsme zůstali minimálně hodinu. Kolem prošlo hodně lidí. Nebylo divu, protože nedaleko se nacházela autobusová zastávka. Jak autobus přijížděl, tak lidi vyplivoval v pravidelných intervalech. Opět se ale jednalo jen o výletníky s malými batůžky. U Chalet Val Ferret jsme aspoň využili záchody a popelnice. Jaké zděšení nás čekalo, když jsme po třetí návštěvě jedné a té samé popelnice našli na vrchu odpadků zánovní pohory. Opravdu! Měly téměř neochozenou podrážku. Jako by si je někdo vzal na jednu túru, a pak je vyhodil. Kdyby to byla moje velikost, tak bych si je snad i vzala. Byli jsme smutní z toho, jak lidi neskutečně plýtvají a neváží si věcí.. 🙁
Když jsme si jakž takž usušili všechny věci, vydali jsme se opět stoupákem směrem k Refuge Elena. Chtěli jsme ten den za každou cenu dojít do Švýcarska. Nebyli jsme zdaleka jediní, kdo mířil na Elenu. Venku to strašně foukalo, takže jsem si opět navlékla bundu. I zde měli na terase zakázáno konzumovat vlastní jídlo. Už nás to fakt začalo štvát. Viděli jsme skupinku turistů, kteří se krčili pod schody, aby nebyli vidět a nikdo jim nemohl vyčíst to, že si jí svoje chleby. Tato nařízení jsme viděli jen v Itálii. Ve Švýcarsku a ve Francii naštěstí nikdo neřešil, jestli si jíte venku svoje jídlo, nebo jídlo z restaurace. Ze zvědavosti jsme nahlídli do chaty Elena a nakonec jsme se rozhodli, že si tu dáme pivo. Ostatně jsme ještě žádné místní pivo neochutnali. Grand St. Bernard fakt překvapil. Moc nám chutnal a dodal nám potřebnou energii na další šplhání do kopce. Je fakt, že jsme byli rádi, že si ho můžem vypít uvnitř, protože venku neskutečně foukalo. Když jsme se tu podívali na ceník ubytování, tak jsme se celkem zhrozili. Asi by to i na té chatě Bonatti bylo s cenami podobné. Myslím, že i kdyby měli volné postele, tak bychom tam nešli. Připadalo nám, že si tu ty chaty hrají spíš na nějaké luxusní hotely a že už moc neplní svůj původní účel – skromné ubytování pro pocestné, nebo jen úkryt před špatným počasím. Ve Francii a Švýcarsku nám ty chaty přišly jednodušší, skromnější a hlavně tam neřešili věci právě jako je konzumace vlastního jídla na terase.
Čekal nás další drsný stoupák víc jak 500 metrů nahoru na relativně krákém úseku. V sedle nad chatou Elenou jsme překročili hranice. Na hraničním kameni jsem nechala jeden svůj malovaný kamínek. Nemá na sobě PSČ, tak snad tam leží dodnes a bude ležet napořád. 🙂 Přeji si to. Cesta už naštěstí dál nestoupala, horu Ferret jsme jen obešli. Za sedlem jsme začali pozvolna sestupovat, což jsem vítala, protože i tak to byla nálož pro má kolena. Zde jsme potkali několik lidí, co šlo na těžko TMB včetně dvou holek z Austrálie. Jedna byla fakt od rány. Když se jí zachtělo na záchod, prostě vybočila z cesty a nehledala žádné křovíčko. Sorry, fakt musím. 😀 Je fakt že v těchto výškách nic nerostlo. Tak jsme všichni měli výhled na její zadnici. No co, když musíš, tak prostě musíš. Ona zas měla krásný pohled ze svého imaginárního trůnu do údolí. 😉
Došli jsme až k chatě La Peule. Zde jsme si odpočinuli, vyzuli si na chvíli boty a dali jsme si paštiku s chlebem a mrkev. Tu mrkev jsme si koupili už v Courmayeru. Můj milý se do ní hned zamiloval. Byla sladká a chutná… Tak mu ani nevadilo, že ji musí celou cestu nest. Naopak… chtěl si koupit někde další balení… já jí ale už postupně začínala být přejedená. 😀 Při jídle jsme viděli, jak jeden z pasáčků žene kulhající kravičku ke zbytku stáda. Chudinka. Doufali jsme, že ji ošetří a že nepůjde na porážku. Když jsme odcházeli, krávy už čekaly neklidně v řadě. Věděly, že nastává čas dojení. Musely ale postupně hezky po jedné do dojícího boxu. Za odměnu, když odevzdaly mlíčko, byly poslány na louku s čerstvou šťavnatou trávou. 🙂
Chtěli, nebo spíš i museli jsme ten den dojít do městečka La Fouly. Cesta nebyla nepohodlná, ale už jsme byli unavení. Ve Švýcarsku jsme ale spaní na divoko nechtěli fakt riskovat, protože jsme slyšeli, že je to tu dost přísné a dávají se tu tučné pokuty. Ještě jsem se vůbec nezmínila o cyklistech, kteří jezdili pro nás nepochopitelnými krpály. Občas jsme je na TMB potkávali. To, co jsme my vystoupali, oni sjížděli v protisměru na kole. Tak to bylo všude, ať jsme byli v jakékoliv zemi. Já bych si jízdu po kamenech vůbec neužila, připadá mi to vlastně nemožné jet takto z kopce… je to velký hazard. Dalším typem lidí, které jsme viděli, byli běžci. S pidi baťůžkem skákali neuvěřitelným tempem buď nahoru, nebo dolů. Tomu se říká pořádný běžecký trénink! Já bych každopádně bez hůlek nedala ani kilometr!
Do La Fouly jsme doslova dopajdali. Poslední dva kilometry jsme šli fakt pomaloučku. Cestou jsme míjeli první chalupy a žasli jsme nad tím, jak tu všichni senioři jen tak sedí a popíjejí na perfektně upravené zahrádce vínečko. Jó, to není jako u nás, kde každý maká, když je na baráku… a toho popíjení už se většinou ani nedočká, protože je nemocnej a zhuntovanej. Camping des Glaciers jsme našli v pohodě, naštěstí byl hned blízko centra městečka. Spaly tu i Australanky, které jsme zahlédli předtím na trase… a taky jsme tu zahlédli dvě Česky, které měly úplně stejný stan jako my, jen ho měly v zelené barvě. S těmito lidmi jsme se pak potkávali na trase další asi tři dny. Kempů ve Švýcarsku totiž moc na trase nebylo, takjsme většinou museli skončit všichni v tom stejném. Zašli jsme na recepci, kde na nás byli moc milí. Je zvláštní, že tu všichni mluví francouzsky. Němčinu jsme nikde vůbec neslyšeli. A tak jsme vsadili na jistotu- tedy na angličtinu. Na tomto kempu se mi líbilo to, že tu měli speciální místnost, kde jsme si mohli uvařit jídlo a kde jsme si mohli nabít elektroniku. Bylo tu teplo. Od ledovce totiž pěkně táhlo. Spali jsme totiž přímo pod ním! Na noc hlásili 4 stupně. Ou jéé! Uvařili jsme si polévku, a pak ještě rýži. Vůbec se nám nechtělo do stanu. Naštěstí jsme se pěkně ohřáli ve sprchách. Dopřála jsem si dlouhou sprchu, a pak rovnou šup do spacáku. Byli jsme rádi, že už nemusíme improvizovat a spát další noc v ruinách. 🙂
