S vyprávěním jsem skončila v Trientu, kde jsme našli malý, ale přátelský kemp u chaty La Peuty. Ráno jsme tradičně posnídali kaši a vyrazili na cestu mezi posledními. Vedle nás si balili saky paky taky jeden pán se svým synkem. Z jejich rozhovoru jsme pochopili, že to jsou Američani. Synek měl na batohu připevněného velkého plyšáka. Tatínek mu říkal, že až vyjde nahoru, dostane za odměnu zmrzlinu. Snažil se ho trochu namotivovat k chůzi. Vyrazili ještě o trochu dřív než my, ale pak jsme je v kopci předběhli. Zajímalo by mě, jak tu cestu pojali. Pán měl sice v ruce úplně stejného průvodce TMB jako já, ale pochybuju, že šli celý náročný úsek. Tomu klukovi mohlo být tak zhruba 7, 8 let. Ale líbí se mi, že ho takto odmala učí k pohybu.
Čekalo nás opět traverzování, ale tak celkem to šlo, byli jsme odpočatí a sluníčko se schovávalo za mraky, takže nám nebylo horko. Potkali jsme na začátku kravičky, jejichž zvonečky nás předešlou noc uspávaly. Ten den jsme měli vystoupat jen asi 1000 metrů, takže to byla celkem oproti ostatním úsekům pohodička. Přímo na hranici Švýcarska a Francie se nachází chata Refuge Du Col De Balme. Kolem chaty se páslo spousta oveček. Zahlédli jsme dva pasáčky a pár psů, kteří ovce střežili. Působilo to na mě tak klidně… všude se rozléhaly jejich zvonečky. Některé ovečky měly na srsti zelenou barvou namalovaný kříž. Tak jsme si říkali, proč si je tak označují. Můj milý říkal, že tak asi značkují neposedné ovečky, které se často zabíhají. Nechali jsme si baťohy venku a vešli jsme do chaty. Mile nás to tu překvapilo, bylo to tu útulné. Dali jsme si tu kávu a byli jsme rádi, že u sebe máme dostatek hotovosti, protože těsně před tím, než jsme se dostali na řadu, přestal fungovat platební terminál. Chvilku jsme tu pobyli a poslouchali to švitoření kolem. Někdo tu byl jen na jednodenním výletu, někdo šel trek Chamonix-Zermatt, jiný zas TMB. Tak se to tu všechno mísilo. Ceny za jídlo už tu byly stejné jako ve Francii. Tahle chata se nám oproti těm italským zamlouvala mnohem víc.
Když jsme se občerstvili, tak jsme se museli rozhodnout, jakou trasou půjdeme do našeho dnešního cíle Tré-Le-Champ. Zvolili jsme si trasu, která vede přes vrchol Aiguillette des Posettes. Chtěli jsme se nabažit pěkných výhledů, které ta druhá trasa moc nenabízela, protože se klesalo podél sjezdovky dolů. U chaty Col de Balme jsme také opět spatřili pohoří s Mont Blancem. Vrcholky se ale topily v mracích, tak jsme byli rádi, že jsme Mont Blanc viděli v celé své kráse ten třetí den. Při pohledu na to horstvo mi šla všude husí kůže. Jednak z toho sněhu naproti a druhak z té obrovské masy, která byla před námi. Člověk si pak připadá úplně nicotný. Šli jsme pohodlnou cestou, chvilku dolů, a pak zas nahoru. Občas jsme narazili na bahnité úseky. Jeden chybný krok a člověk už byl na zemi. To se stalo mému milému, který si odřel koleno o kámen. Bylo to jen povrchové, ale krev mu tekla až až, tak jsem byla ráda, že s sebou nenesu lékárničku úplně zbůhdarma a ošetřila jsem ho. Až skoro k vrcholu Aiguillette des Posettes vedla lanovka, toho času byla zavřená. Funguje jen v zimě. Cesta se změnila, museli jsme přelejzat velké šutry. Brodění se šutrama moc ráda nemám, tak jsem se těšila, až budeme nahoře. Cestou jsem užírala borůvky. Těch je všude spousta. Když si chci při chůzi odpočinout, vrhnu se na keř s malinami, nebo s borůvkami. 🙂
Naproti nám přes kopec jsme spatřili velikou přehradu. Ta patřila nejspíš ještě Švýcarsku. Na vrcholu Aiguillette des Posettes jsme nebyli úplně sami. Aspoň zpočátku tam posedávalo hodně lidí. Protože jsme ale nikam nespěchali, sedli jsme si opodál a relaxovali. Byl odtud pěkný výhled do údolí. Přemýšlela jsem, kam schovám malovaný kamínek, který jsem nosila celou cestu. Nemalovala jsem ho tedy já, ale na tom už nesejde. Kde by se mohl hezky vyjímat?
Můj milý měl bezva nápad. Zahlédli jsme kousek opodál veliký kříž. Přeskákali jsme tedy pár kamenů a podívali jsme se, co je na něm napsáno. Stojí na něm 2009 a Vallorcine. Vallorcine bylo město přímo pod tou horou dole. Kamínek jsem položila ke kříži a popřála jsem mu, ať si tu aspoň pár dní pobude. Kousek vedle kříže někdo vyřezal báječnou pohádkovou lavičku. I tak si ale myslím, že sem ne tolik lidí zajde. Většina jich zůstane na vrcholu a asi se jim nechce těch pár metrů slejzat ke kříži. Vrátili jsme se k báglům, dali si malou svačinku. Zvláštní. Nahoře najednou vůbec nikdo nebyl. Měli jsme celý vrcholek jen pro sebe.
Následovalo prudší klesání, kdy jsem byla vděčná za to, že mám hůlky. Opět se muselo skákat přes kameny, ale šlo to. Dočetli jsme se, že tu je chráněná přírodní rezervace a že se tu nesmí stanovat. To je jasné, my ten den chtěli tak jako tak skončit v jednom ze tří kempů, které byly vyznačené na našich mapách. Cestou dolů jsme si všimli taky meteorologické stanice. Do Tré-Le-Champ jsme dorazili celkem brzy, tak jsme se vydali dle cedulí k jednomu z kempů. Jenže pak v protisměru potkáváme skupinku lidí, kteří zjevně jdou taky TMB a jeden z kluků nám říká, že pokud hledáme kemp, tak že tam žádný není. Respektive že je zavřený. Tím směrem, odkud přišli, měly být ale celkem dva kempy, tak vysílám svého milého a čekám u báglu. Jsem zvědavá, co vypátrá.
Bohužel ten klučina měl pravdu, protože jedne kemp byl nejspíš úplně zrušen a majitel se věnuje jen provozování turistické chaty. Na pozemku má obrovským písmem napsáno NO CAMPING. Druhý kemp vypadal nadějně, ale bohužel byl opuštěný a tráva na louce sahala až do pasu. Vše bylo zavřené… nejspíš to tu od kovidu už nefunguje. Šli jsme tedy zpět a doufali, že třetí kemp, který máme na mapách, bude otevřený. Ten kemp u chaty La Boerne byl naštěstí v provozu, ale na první pohled nám připadalo, že je poněkud ehm plný. Záměrně jsme chtěli jít do jiného kempu, kde nepotkáme zase ty stejné lidi z předchozích dní, ale měli jsme holt smůlu. 😀 Naštěstí nás na recepci přijali. Dostali jsme dřevěnou visačku na stan, ale pak nastal oříšek, kde si ten stan postavit…. Dole u vody jsme to nechtěli riskovat, už na první pohled to tam vypadalo promočeně. Všude stály stany…. Nakonec nás napadlo dát stan na rovný plácek u houpaček. Nejde to jinak. Byli jsme tak i částečně oddělení od ostatních, i když vzadu se krčil ještě jeden stan. Jakmile jsme skončili se stavěním, přišla jedna holčička a jako na potvoru se začala houpat… pár centimetrů nad plachtou stanu! Přitom předtím jsme tu nikde žádný děcka neviděli. Paráda. Naštěstí houpačka vydržela, takže se nám holčička neválela zamotaná do plachty. Kemp byl tedy ještě daleko menší než ten v Trientu. Od chaty byl oddělený malou silnicí. Hodně lidí ale spalo přímo na chatě.
Rozhodli jsme se, že si uvaříme. Pomohli jsme si rychlovarnou konvicí, která byla uvnitř v kuchyňce. Vařili a jedli jsme ale venku na lavičce, protože se to nehodilo jíst uvnitř, když k chatě patřila i restaurace. Pak jsme hned vytahli věci na sprchování a chvíli jsme čekali frontu na sprchu. Koupelna a záchod tu byly maličké. Mysleli jsme si, že tu mají jen dvě sprchy, ale můj milý tu objevil i třetí sprchu. Stáli jsme k ní zády. Vlezla jsem tedy hned dovnitř. Voda byla ne úplně teplá, ale vlažná. Dalo se to zvládnout, i vlasy jsem si umyla. Když jsme se vraceli ke stanu, byli jsme v šoku. Hned vedle našeho stanu stál další stan. Je to fakt hustý, kolik se dá na tak malém prostoru postavit stanů! Ne všechna místa jsou ale na rovince. My jsme sice spali přímo vedle houpaček, ale aspoň jsme nikam nesjížděli. Jeden Asiat se nás ptal, jaká byla voda ve sprše. Když jsme mu řekli, že celkem ušla, tak s námi špásoval a říkal, ať jsme upřímní. Asi se bál, že už bude úplně studená. Ještě před spaním jsme zašli dovnitř do chaty a přeptali se na trička s mapou TMB, která jsme viděli u baru. Hned tu byla možnost si je u jednoho pána koupit. A protože cena triček byla daleko lepší než v obchodě se suvenýry ve Švýcarsku a nám se i moc líbila ta mapa celého treku, neváhali jsme a koupili jsme jedno zelené (pro mého milého) a jedno bílé (pro mě). Vlastně je to takto lepší koupit si suvenýr a památku na tuto cestu těsně před koncem, kdy už tak nějak tušíme, že to celé dojdeme až do cíle. Měli jsme z triček radost! Schovali jsme si je do báglu na čisté místo. Zapnuli jsme stan a hurá do spacáků. Tentokrát asi taková kosa v noci nebude. Hlavně aby se mi nechtělo na záchod, to bych určitě skončila v nějakém z cizích stanů, nebo bych se nabodla na něčí kolík. 😀
