Než se začnu nadobro rozplývat nad jarem, ráda bych napsala ještě malé ohlédnutí za letošními horami. Náš první pobyt v Českosaském Švýcarsku byl jen s mírným popraškem sněhu, takže jsme místo běžek chodili. Myslím, že se můj milý tajně radoval. Aspoň se nemusí trápit na běžkách. 🙂 Mně trochu mrzí, že jsem letos vytáhla běžky jen jednou… vlastně to bylo už loni, tedy v prosinci, když hned na začátku měsíce napadl sníh. Vydala jsem se pár kilometrů za naši vesnici na průzkum. To je celé moje letošní běžkování. 🙁
Zato sjezdovky jsem si užila letos dva dny. S kamarádkou jsme v únoru vyrazily na jeden den do Herlíkovic, přičemž ona jezdila na snowboardu a já na lyžích. Dopoledne jsme strávili na kopci Žalý a odpoledne, když jsme byly unavenější, jsme přejely na Bubákov. Byly jsme tak nějak přibližně stejně rychlé. Já cítím každým rokem, jak hrozně slábnu, jak to lyžování bolí a jsem po něm čím dál tím víc unavená. Tak mě to mrzí, ale třeba na týden na lyže bych určitě už nikam nejela, protože bych to určitě nedala. V Herlíkovicích jsme byli s bráchou na konci února. Strávili jsme celý víkend ve Vrchlabí, takže jsme měli lyžařské areály za humny, tak proč toho nevyužít! Jenže můj brácha je na tom a lyžováním ještě hůř než já. Nevydrží celý den lyžovat, moc ho to nebaví, má rád především modré sjezdovky a jezdí i pomaleji než já, za což jsem ráda 🙂 Těší mě, že je někdo ještě pomalejší. 😀 Tak jsme se s bráchou dohodli, že v Herlíkovicích budeme lyžovat jen dopoledne, a pak si odpočineme a pojedeme ještě na večerní lyžování. Jak s Verčou, tak s Vénou jsme měli azuro. Měli jsme oproti předchozím rokům veliké štěstí na počasí.
S bráchou jsme však zjistili nemilou věc. Večerní lyžování na Bubákově zrušili. Mrzelo nás to. Anna byla taky zklamaná. Annin taťka nám doporučil zkusit Mladé Buky. Brácha totiž na večerní lyžování na kotvu v Herlikovicích nechtěl. A já vlastně taky ne. Měli jsme strach, že tam budou boule jako dopoledne. Brácha tedy souhlasil, že pojedeme na Mladé Buky. Sice to je asi 25 minut cesty autem, ale vypadá to tam hezky. Anna se bohužel přemluvit nedala, ačkoliv bydlí na horách, nemá lyžování v lásce. Na snowboardu je prý ještě pomalejší než brácha(to asi nedokážu snad ani představit!) a prý by nás jen zdržovala. Tak jsme vyrazili s bráchou sami. Snad se nám tam bude líbit. Nikdy jsem předtím v tomto areálu nebyla. Byli jsme překvapeni z toho množství zájemců o večerní lyžování, ale překvapivě se lidi na lanovkách celkem rozvrstvili. Mně se toto lyžování líbilo asi nejvíc z celé letošní sezóny. Hlavně na začátku jsem si užívala upravený manšestr, rychlou jízdu bez strachu, mírné sjezdovky, prostě paráda. Ve tmě jsme v dáli zahlédli ještě jednu sedačkovou lanovku v provozu, říkali jsme si s bráchou, kam tam to jezdí. No nakonec jsme se tam spolu nedostali. Tedy brácha se tam nedostal. Pořád to odkládal… a pak? Spadnul u výstupu z lanovky a otočil si nohu v koleni. Už se mu to předloni stalo. On má totiž takový blbý zvyk hned po výstupu začít plužit a brzdit. Takže přesto, že jsme byli na sedačce jen ve dvou, trochu zavadil o mou lyži, nevyrovnal to a už se válel. Kopec ještě sjel dolů, ale říkal, že ho to bolí, když na tu stranu chce zatočit a že už radši jezdit nebude. Ach jo…. Tak mi řekl, ať ještě klidně jezdím chvíli sama. Já jsem totiž byla tak nadšená, že mě hrozně mrzelo, že brácha po hodině odpadl. Tak jsem lyžovala ještě hodinku sama a při té příležitosti jsem se podívala i na tu trasu, kudy jezdila ta lanovka, kterou téměř nikdo nevyužíval. V zápětí jsem ale pochopila, proč touto trasou jezdí tak málo lidí. Od půlky sjezdovky byly hrozné boule a nerovnosti a sníh byl dost takový těžký a navlhlý, takže se dost blbě ty lyže ovládaly. Tak jsem se vrátila na hlavní sjezdovky, kde sice jezdilo více lidí, ale tratě byly lépe upravené. Ke konci jsem však cítila, že i zde se ten sníh hodně máčí, těžkne a musím dávat pozor, abych nespadla. Tak jsem to po osmé večerní zabalila. V tom nejlepším se má přeci přestat, že?
Druhý den v neděli jsme už s bráchou samozřejmě nelyžovali. Brácha si léčil kolínko, ale vyrazila jsem aspoň s Annou a s jejím taťkou na kafíčko na Kněžickou chalupu. Byla to hezká procházka, Anna litovala, že jsme si nevzali saně a nesjeli to dolů. Zajímalo by mě, jestli je ještě u Kněžické chalupy sníh. Možná ještě jo.
