Tak jsem si před pár dny měřila, kolik jsme ujeli za ten týden na Moravě kilometrů a vyšlo mi číslo 289. Měření není úplně přesné, protože kolem Dalešické přehrady mě mapy.cz nechtěly pustit přes most, který je údajně zavřený. My jsme se přesto dostali z Hartvíkovic zpátky do Dalešic přes tento most. Na kole se to ještě dalo. Prázdniny jsou jako stvořené k opravám mostů, což jsme se bohatě přesvědčili na Novomlýnské nádrži, kde opravují hned dva mosty. Měli jsme tedy trochu smůlu, protože jsme se v ní nesmočili. Z jihu je nádrž málo přístupná. Museli jsme tak zapomenout i na očistu a tu noc jsme si holt vystačili s vlhčenými ubrousky. 😀
Začátek byl fakt výživný. V Lednici jsme si 2 hodiny kradli vlastní kola, pak jsme si je obalili do koňských hovínek, takže jsme páchli na sto honů a navíc se kola zablokovala, takže na nich nešlo skoro jet. Další dny naštěstí už nebyly tak dramatické, až na úterý, kdy jsme museli ujet nejdelší trasu, 65 kilometrů, protože nás čekal bratránek mého milého ve Znojmě. To jsme si dali. Byla jsem tak zesláblá. Nu ale na to, abych vylezla na skokánek na místním úžasném koupališti, jsme sílu ještě našla. A dokonce jsem se ještě po skoku z třímetrové skokanské věže ještě vynořila. 🙂
Abych nějak shrnula náš výlet, tak by se to dalo vyjádřit slovy, že to byly chvíle slasti a chvíle utrpení. Slast především ve Znojmě s vínkem na terase a v Dalešicích s pivkem a domácím vepřovým kolenem s cibulkou. Urpení pak v sedle do kopce, v sedle s roji komárů v závěsu (připadala jsem si jak ta kráva, chudák, ve stáji, když má kolem očí mouchy a nemá jak se jich zbavit), v sedle po klouzavých kamenech..v sedle v parnu, prostě skoro pořád, protože to sedlo mě… hmm, zkrátka dost „zlobilo“! Pak jsem se dozvěděla, že cyklista Tour de France by takovou trasu zvládnul ani ne za dva dny. Uff. No myslím, že já se na kolo jen tak hned neposadím. Na krátké trasy si troufnu, ale na víc dní už asi zas dlouho nepojedu. 🙂
Shrnu pár míst, která mě zaujaly, nebo kterými jsme projížděli:
Břeclav: ošuntělá, zámek v opravě, ale dá se vyjít na věž (ale nebyli jsme), cikáni a bezdomovci
Minaret v Lednicko-valtickém areálu: celkem drahé vstupné, ale jinak všichni ochotní a nápomocní ,-)
Mikulov: připomíná mi hodně Český Krumlov, ale ne tak profláklý, dost turistů z Rakouska, pěkně opravený, trochu dražší, stává se taky čím dál tím víc modernější a proslavenější (což beru spíš jako negativum), úžasné výhledy ze zámku, tady bych chtěla strávit klidně prodloužený víkend, myslím, že má hodně co nabídnout
Tábořiště v Klentnici na pony ranči – náhodný objev, moc milí a ochotní lidé, zapomenuté místo, kde jsme se v noci po příchodu do bývalého lomu cítili trochu jak v Gruzii, nebo jako při pouti do Santiaga, spousta roztomilých zvířátek
Děvičky – je to krpál, ale výhled z tohoto hradu stojí za to, moc pěkné pohledy na vinice a Nové Mlýny, jen ta cesta dolů nebyla vůbec žádná legrace, váleli jsme se oba dva
Dolní Věstonice – divočina, ve které jsme jen díky doporučení od hodných lidí z předchozího nocležiště, našli plácek na stan, po západu slunce tu není nic otevřené a chcípnul tu pes, marný pokus o přejetí mostu do Pasohlávek, jen jsme obdrželi bonusovou dávku komářích štípanců a procvičili před usnutím již ták bolavé nohy
Znojmo – ráj na zemi, vínko, voda, Dyje, divočina na vlastní zahrádce, památky, boží koupaliště, ráj na zemi, napíši určitě samostatný článek
Šobes – nevím, čím to je, ale ta vinice mi připadala hodně malá, krpál dost výživný, samozřejmě, že jsem kolo vedla, ochutnala jsem Ryzlink vlašský a Kerner, mňam, zvláště sladké víno Kerner mi moc chutnalo
Jevišovice – malé městečko s hezkým zámkem, kde v rámci vstupného dostanete pozvánku na kávu 1+1 zdarma do nedaleké kavárny, je tu pohodový kemp, kde jsou moc milí v bufetu, kemp byl klidný, jediná nevýhoda je to, že Vodní Nádrž Jevišovice má zelenou žabinatou vodu, takže jsme se v ní raději nekoupali, což byla škoda, aspoň je tu možnost půjčit si v kempu pádla a projet se na loďce, na to už jsme ale neměli moc čas a ani chuť
Dalešice – moc pěkná prohlídka pivovaru, vybrali jsme si historický okruh a průvodkyně byla supr, mají tu báječnou hospodu s úžasnými pivy a výtečnými pokrmy, tady bych vydržela víc dní klidně 🙂
Wilsonka a Vodní Nádrž Dalešice– na to, že je tu obrovský kemp, jsou pobřeží a pláž neudržované, rozryté a sem tam odpadky, sem bych teda svoje děti neposlala, jinak je ale voda v Dalešicích čistá a studená, koupali jsme se a bylo to osvěžující, lodní přeravu na druhý břeh jsme ale zamítli, poté co jsme zjistili, jak je to předražené
Moravský Krumlov– zde chcíplnul pes a to doslova, zámek se opravuje a je zavřený, ptali jsme se i na infocentru a dokonce i tam nám řekli, že tu momentálně není nic k vidění
Ivančice – větší město, kam jsme přijeli až k večeru, ale překvapilo nás mile, že se tu konala pouť, příjemná změna od pobytu v přírodě, dokonce jsem se svezla na řetízkáči, dali jsme si bramboráky a večer zašli do kina na 3Bobuli. Viděli jsme tak ve filmu místa, kterými jsme před pár dny projížděli. Náhodou se mi film líbil, nevím proč ho všichni tak kritizují. Jen výstup na krásnou věž jsme nestihli, tak snad někdy jindy. Spontánně jsme našli asi ve 22 hodin volný plácek za Ivančicemi u řeky Jihlavy. Málem jsme si ustlali vedle hnízda sršňů, ale naštěstí jsme na to přišli včas díky bzučení. Tak jsme se kousek přesunuli. Ráno jsme zjistili, že se vedle nachází velké ohniště a totem. Místo na přespání jako dělané. Ani rybářům, kteří sem přijeli už hodně brzy po svítání, jsme nijak nevadili. Inu krásně to vyšlo. 🙂
Dolní Kounice – návštěva kláštěru Rosa Coeli, úžasný urbex, který je hodně navštěvovaný, připomínalo mi to tu rajským dvorem kostel v Magdeburgu Magdeburger Dom, ač se jedná o klášter, děly se tu dříve prý veliké nemravnosti, takže vyprávění průvodkyně bylo vskutku zajímavé, jediné negativum tu byli všudypřítomní holubi a peří 🙁 , jinak má mít pobyt v klášteře léčivé účinky
Rajhrad – v Rajhradu jsme navštívili Památník písemnictví na Moravě, uchvátila mě hlavně knihovna s obřím globusem a knihy, které měli asi něco přes metr a vážily tak 40 kilo. Určitě by se tu člověk mohl zdržet déle.
Můj milý však musel jet zpět do Břeclavi, aby vrátil kolo vypůjčené od Českých drah. Já si mezitím povídala s kamarádkou S., která v Rajhradu bydlí. Bylo to sice trošku hektické, ale tak ráda jsem jí po půl roce zas viděla. A jsem jí neskonale vděčná, že mi pomáhala do vlaku s kolem a se vší bagáží, protože sama bych to asi nezvládla. Jely jsme spolu do Brna, S. dokonce počkala, až mi přijede vlak z Břeclavi, ve kterém už jel můj milý. Pak jsme se rozloučily a ona jela zase zpátky do Rajhradu. Ve vlaku jsme ještě prožili dramatické chvíle s kolem, ale naštěstí to dobře dopadlo. Našli jsme i místa na sezení, takže jsme se mohli v klidu navečeřet a probrat zážitky, které nám utkvěly v hlavě. Do Prahy jsme dorazili krátce po 22. hodině. Nu, jak jsem již psala asi i v jiném článku, chtělo by to pak ještě jednu dovolenou na regeneraci celého člověka. Některé naše neduhy se kolem vyléčily, jiné naopak rozmohly. Ale další dovolená se ponese v klidnejším duchu. Když teda nepočítám náš vodácký výlet, který podnikneme už příští víkend XD.