Konec s lyžováním? Ne! – Vše o kočkách a nejen o nich

Je to tak. 🙂 Nakonec jsem se to rozhodla vzít do vlastních rukou a vyrazila jsem včera na hory. Sněžilo a sněžilo zase sněžilo. Na chvíli odpoledne vykouklo sluníčko, takže jsem se pokusila zachytit těch pár zářivých momentů. Díky za ně! Podařilo se mi dobít energii nejen tím sluncem, ale i pohybem a kapkou adrenalinu. Sněžení mi tolik nevadilo, aspoň byl krásný prašan. Horší to bylo s větrem, při cestě lanovkou nahoru jsem celkem dost mrzla. Ale dalo se to přežít. Kromě toho, že jsem si neměla s kým povídat při cestě nahoru, mi lyžování o samotě nevadilo. Naopak jsem zjistila, že si to užívám ještě mnohem víc, protože mě netíží svědomí, že na mě dole někdo musí čekat. Nikdo mě nehonil, jezdila jsem si podle svého tempa, dělala jsem si pauzy, kdy jsem chtěla já a i sjezdovky jsem si volila zrovna podle toho, na jakou jsem měla chuť a sílu. Díky tomu jsem vydržela lyžovat v Herlíkovicích až do 16 hodin, když zavírali lanovky. Ještě mi přitom zbyla i trocha energie navíc, takže jsem nebyla tak hrozně vyčerpaná jako jindy.

Dokázala jsem si sílu rozvrhnout na celý den podobně jako při běhu, když běžím nějakou větší dálku, nebo při plavání, když se snažím uplavat co nejvíc bazénů. Když lyžuju s někým, tak jsem většinou hrozně uhoněná a odpoledne odpadám. Pak je tu sice ještě můj brácha, který když se rozjezdí, tak lyžuje celkem podobně rychle jak já. Je to ale celkem zmatkař, takže většinou dřív nebo později někde spadne a rozhodí si koleno. Navíc bráchu lyžování baví tak 2, 3 hodiny, pak už ne. Letos jsem ani s ním nemohla počítat. Takže co jsem chtěla napsat je to, že jsem fakt nečekala, že mi lyžování o samotě přinese takovou radost. Měla jsem dost obavy. Jsem za to ráda, že to jde úplně v pohodě podniknout i sólo. 🙂