V pátek 18.12. začínala lyžařská sezóna. I tak nás překvapilo, když se po probuzení těsně před naším hotelem Lenka začala kupit spousta aut. Přijeli první lyžaři odzkoušet sjezdovku. Na snídani jsme se dozvěděly, že tu je v provozu zatím jen jedna sjezdovka. I tak je o lyžování velký zájem. Mně osobně by ale určitě odradila cena. Navzdory tomu, že je v provozu jen jedna sjezdovka, cena za permanentku zůstává stejná, tj. 890,-. To mi připadá opravdu přehnané.
My jsme ale lyžování v plánu neměly. Zaparkovaly jsme na parkovišti Hromovka a vydaly jsme se na výšlap k Vrbatově boudě. Původně jsme chtěly dojít až k prameni Labe, ale už na začátku trasy nám bylo jasné, že to nestihneme. Nevadí.
Stoupaly jsme do prudkého kopce. Cesta byla trochu namrzlá, ale oproti tomu, co nás teprve čekalo, to byla procházka růžovým sadem.
Když jsme se dostaly k této sjezdovce v Mísečkách, vzpomínala jsem s Verčou, jak jsme tu letos v únoru společně i s mým bráchou lyžovali. Teď tu jezdilo jen pár dětí na sáňkách a zahlédly jsme asi dva běžkaře, jak trénují. Sjezdovka ještě potřebuje hodně upravit, nebo aspoň tak dva dny sněžení. My však pokračovaly dál. Prošly jsme i kolem Josefovy boudy, kde jsme si v únoru dávali polévku a čaj. Tehdá jsme neměli takové azuro, nýbrž sníh s deštěm a mlhu.
Šly jsme dál po červené. Rozhodly jsme se jít nahoru po silnici, protože trasa po žluté nám připadala dost namrzlá. Nakonec to bylo ale myslím úplně jedno. Led byl všude. Měla jsem fakt respekt a šla jsem dost pomalu. Z ledu mám odmala strach, mám s ním špatnou zkušenost. Dělaly jsem hodně zastávek, které jsme využily k focení. Bylo na co se dívat. Mraky převalující se mezi horami, sluníčko, které na nás občas vykouklo… navíc čím výš jsme byly, tím víc se kolem nás nacházelo přírodního sněhu.
U Vrbatovy boudy jsme si připadaly jak v zimním království. Samotná bouda měla ale bohužel už zavřeno.
Tam vzadu už je Polsko.
A tady je vidět v dáli Sněžka. 🙂
Mohyla Hanče a Vrbaty
Rozhodly jsme se jít dál až k Pančavskému vodopádu, který je asi 20 minut pěšky od chaty. Bohužel i tady byla cesta namrzlá. Pro mě to byla fakt těžká zkouška, jednou jsem zahučela do těchto jehliček, ale naštěstí se mi díky nim podařilo pád zmírnit.
Pančavský vodopád byl cílem naší cesty. Nezbývalo než se vrátit. Nechtěly jsme ale jít stejnou cestou, a tak jsme se rozhodly nakonec přeci jen sestoupit po žluté. Co dodat, byl to masakr. Ledovka všude, kam jsme se podívaly. Všechny jsme padaly. Chvílemi jsme šly lesem, někdy zas jednou nohou ve škarpě. Tak nějak se nám podařilo sejít dolů. Dokonce i druhou část cesty jsme stihly překvapivě rychle, takže jsme došly k autu akorát, když nastala úplná tma. Ani baterky jsme tentokrát nemusely vytahovat. Holky spočítaly, že jsme ušly 18 kilometrů. Mně však přišlo, že jsem jich ušla tak 30. Bolely mě nohy z toho, jak jsem pořád zatínala svaly, když jsem se snažila, abych neuklouzla. Musela jsem ještě sednout za volat a řídit zpátky do Prahy. Po cestě mě naštěstí kafe z Kauflandu ve Vrchlabí probudilo a díky němu jsem nabrala novou energii. Vyložila jsem holky v Praze, ale ten den to ještě nebyla konečná. Naštěstí za volant pak sedl můj milý, takže jsem konečně mohla odpočívat v roli už jen pouhého spolujezdce.
Parádní to byl výlet, daly jsme si celkem do těla. V létě by ten výšlap byl v pohodě, ale tentokrát se díky tomu všudypřítomnému ledu stal pro nás pro všechny velkou výzvou. Kéž bych se zas brzy na hory podívala. 🙂 Třeba už budou pod souvislou pokrývkou sněhu.