Tak jo, pokračuju dál ve vyprávění. Mě totiž strašně baví vracet se k té naší dovolené. Jako bych ten trek celý šla znovu. 🙂 Jak jsem psala v předchozím článku, spali jsme v La Fouly přímo pod ledovcem. Zima tedy byla celkem obstojná. Předpověď počasí hlásila déšť, nejhorší průtrž se však posunula až na večerní hodiny. Ze spacáků se nám ale i tak nechtělo. K snídani byla opět sladká kaše. Snažili jsme se vysušit stan, ale na obloze trčel obrovský mrak, který nám ne a ne uhnout. Nakonec jsme odcházeli z kempu jako poslední, kolem nás už nikdo nebyl. Ještě jsme však zašli jednou na recepci, protože jsem si předchozí den všimla, že tam prodávají hezké pohledy. Koupili jsme asi tři a hned dva jsme poslali. Netušili jsme, že to bude naše jediná příležitost poslat pohled. Na dalších místech buď neměli známku, nebo se nám ty pohledy vůbec nelíbily. Vyrazili jsme až kolem poledne. Dobře jsme udělali, protože mezi mraky začalo vykukovat sluníčko. Říkali jsme si, že by to mohlo chvíli vydržet. Nečekala nás totiž tak náročná trasa, ba jsme si mysleli, že to bude víc odpočinkové. Úsek měl podle průvodce mít jen 15,5 kilometrů. Zvažovali jsme i dojít ten den dál, ale až do Trientu bychom to ten den určitě nezvládli a jinde než v Champexu se po cestě spát nedalo. Nadivoko to nešlo.
Prošli jsme tedy perfektně upraveným městečkem La Fouly a cestou potkali psíka spícího jako nemluvně v kufru auta. Uhnuli jsme pak z hlavní silnice a byli jsme rádi, že nemusíme jít po asfaltu. Turistická trasa ale pořád kopírovala silnici vedoucí do Orsiéres. My jsme však mířili do Champex-Lac, kde se má údajně nacházet jeden kemp. Putovali jsme podél téměř vyschlého koryta řeky Dranse de Ferret. Naštěstí nás nečekaly žádné velké krpály. Dokonce jsem cestou svlékla i bundu, ale jen na chvíli, počasí nám spíš připomínalo podzim. Když vysvitlo sluníčko, bylo celkem teplo, ale když se schovalo, nebyla to už takové terno.
Kolem nás prošel jeden pár s velkými batohy, jinak jsme ale nikoho dalšího nepotkali. V jednu chvíli jsme se trochu zamotali, protože cesta nebyla úplně dobře značená. Vedla přes ostnatý drát, což nás zmátlo. Snažili jsme se ho obejít, ale místo toho jsme skončili v džungli. Pak jsme se horko těžko napojovali na správnou cestu. Tohle ale byl snad jen jediný případ, kdy to značení TMB bylo zmatečné. Zaujal mě val, po kterém jsme chvilku šli. Říkali jsme si, k čemu původně asi sloužil… možná ochrana před povodněmi? Každopádně to muselo dát velkou práci něco takového vybudovat. Pak jsme šli zase po vrstevnici, měli jsme výhled na vesničky pod námi. Najednou jsme zahlédli větší město. Pravděpodobně šlo o Orsiéres. Viděli jsme tu i paneláky. K Orsiéres jsme ale naštěstí nemuseli sestupovat. Najednou jsme po cestě naráželi na vyřezané dřevěné sošky houbiček a zvířátek. Dokonce tu byla značená speciální „houbičková“ cesta. Jmenuje se Charlotte la Marmotte. Šli jsme podél ní až do Champex-Lac. Po chvíli nám to docvaklo… neznamená Champex náhodou „žampion“? Proto tu jsou všude ty dřevěné houby… Jezero je tu celkem veliké a ani bych ho usazené mezi několika horami nečekala. My jsme mířili rovnou do kempu, protože jsme si chtěli být jistí, že budeme mít kde spát. Cestou jsem však narazila na LSO, aneb kancelář firmy, ve které jsem před několika lety pracovala. Ne, že bych tedy pracovala zde, ale dělala jsem pro jejich pražskou hlavní centrálu. Bylo to milé, hned jsem se nechala u té chalupy vyfotit, i když byla kancelář zavřená. Vlastně všude měli zavřeno, protože byla neděle pozdě odpoledne. Jen v pár restauracích se svítilo.
Přišli jsme do kempu a naštěstí nás přijali. Cena za kemp ted byla vysoká, bylo to asi nejdražší kemp, v jakém jsme na tomto treku spali. Bohužel tu ale jiná možnost nebyla, majitel kempu toho tedy vskutku využil, že tu cenu tak nastřelil. Však tu byli již usazení naši „staří známí“… – „náš“ stan v zeleném provedení, Australanky a ještě čtyři další Češi, které jsme předtím neviděli. Stan jsme postavili za minutu dvanáct, protože se rozpršelo jen co jsem dofoukla druhou karimatku. Rozhodli jsme se tedy pak si uvařit večeři. Terasa u recepce byla malá, ale naštěstí tu dovolili připravovat si vlastní jídla. Sednuli jsme si prostě k dalším lidem a začali na vařiči vařit vodu. Uvařili jsme si polévku, gulášovku. Do toho jsme nakrájeli nás lovečák. To bylo fakt vtipné, protože kolem nás seděli lidi, kteří vypadali na vegetariány. Respektive někteří byli vegani a vegetariáni a jiní měli pro sebe takové ty super vytuněné pytlíky za x stovek, které se jen zalijí horkou vodou a nechají se odstát. No a my si vařili obyčejnou gulášovku z Lidlu s tím salámem. 😀 Je fakt, že ten kluk, který seděl vedle nás s tou svou holčinou, se po nás díval spíš mlsně než s odporem. Zato holčina vrhala spíš nevěřícné pohledy, asi si říkala, jak toto můžeme jíst. Chudák kluk, asi to musí mít doma těžký žít s vegetariánkou. My jsme se každopádně krásně zasytili a navrch jsme si dali rýži s chřestovou omáčkou, kterou jsme objevili v jednom z předešlých kempů, kde měli místo pro sdílení nepotřebných potravin. Sice chřest ráda nemám, ale toto mi moc chutnalo. Spíš to mělo chuť hrášku.
Pršelo jako z konve, ale večer na pár minut déšť ustal. Jako by nás počasí vybízelo na krátkou procházku. Po umytí ešusu jsme tedy nechali všechny ostatní lidi pod stříškou hrát karty a vydali jsme se k jezeru. Na ulici nebylo ani živáčka. Jen kachny vyhlížely, zda-li jim dámě něco dobrého k snědku. No nic nedostaly… Jen tak ze zajímavosti jsme se dívali do výlohy jedné z realitek a zjistili jsme, že tu nemovitosti nejsou zas až tak drahé. Dokonce nás šokovalo to, že pokud je pak člověk pronajímá, tak se mu ta částka za rok, dva vrátí. Prostě to tu chodí úplně jinak než u nás v Česku. Mrkli jsme se ke kostelíku, který byl samozřejmě taky zavřený, ale za ním si to hověl krásný hřib. Aspoň myslíme, že to byl hřib. Nechali jsme ho tam pro pana faráře. 😉 Ostatně nebyli jsme si ani jistí, jestli se ve Švýcarsku mohou sbírat houby. Až druhý den jsem našla na internetu, že to povolené je, ale jen v omezeném množství na den.
Zaparkovaná šlapadla nás ani nelákala k vyjížďce po vodě. I paddleboardy si tu lidé mohli půjčit. Nám však byla celkem kosa. Říkala jsem si, že bych to tu chtěla vidět taky v teplém letním dni. Ale to musíme přijít jindy. Jakmile jsme došli do kempu, tak se opět rozpršelo. Vypadalo to, že bude pršet celou noc. Tak jsme si šli dát sprchu. Krásně jsem se zahřála. Rychle jsem přeletěla v tom dešti do stanu. Nesnáším otvírat morký stan, hlavně z jedné strany, kde je větší vchod, to jde špatně. Vždycky přitom nakape dovnitř. Navlékla jsem na sebe všechny vrstvy, co jsem měla k dispozici. Můj milý přišel brzy za mnou. Nezbývalo než doufat, že příští den se počasí opět zlepší. Skupinka čtyř Čechů bohužel ještě ponocovala na terase pod stříškou a jejich řvaní se rozléhalo do okolí. Nikdo jiný tu nedělal takový bordel. To je ostuda patřit k takovému národu, který se neumí chovat.. Divím se, že je majitel kempu, nebo někdo z ostatních lidí neposlal do háje…
