Předminulou sobotu jsme se brzy ráno vydali vlakem do Sorrenta, abychom si trochu spravili náladu návštěvou jiného města než špinavé a rušné Neapole. Cesta nám trvala asi hodinu a půl, byli jsme rádi, že jsme nastoupili už na nádraží Porta Nolana, protože na další neapolské zastávce se do vlaku nahrnula spousta lidí. Naštěstí většina z nich vystoupila na zastávce u Pompejí. Opravdu je tu vidět rozdíl, když jsme procházeli uličkami z nádraží do nedalekého centra městečka. V Sorrentu je hezky čisto, parčíky jsou upravené a mají tu mnohem víc zeleně. Zahlédli jsme taky spoustu citroníků. Prošli jsme po mostě, kde se můj milý zarazil. Říkal, že to není možné, že tudy určitě musely projíždět někdy dříve tramvaje. Dole pod námi vedla totiž klikatá cesta z útesu k plážím. Došli jsme k pěkné katedrále, před kterou jsme na lavičce snědli čokoládové sušenky. Nechtěli jsme, aby se nám v tom teple roztekly. Pak jsme si prohlédli katedrálu zevnitř. Byl tu úžasný klid.
Je vidět, že do Sorrenta míří movitější turisté. I ceny nemovitostí tu jsou daleko vyšší než v Neapoli. Připadalo nám také, že tu jsou většinou starší lidé, generace „silver age“. Procházeli jsme úzkými uličkami a nahlíželi do obchůdků. Konečně jsem objevila několik kaváren, kde prodávali italskou zmrzlinu. Měli spoustu druhů!!! V Neapoli jsme přitom nemohli na zmrzlinu nikde narazit. Spousta krámků měla žlutý design. Prodávali tu hlavně limoncella a další výrobky z citrónů. Ondra našel na internetu, že Sorrento je kolébka limoncella. Je to město, odkud tento likér vyrobený z citronové kůry pochází. Chtěli jsme si dát někde kávu, ale vždycky, když jsme procházeli novou uličkou, tak nás něco nového zaujalo. Buď další kostel, nebo třeba dřevěné intarzie. V Sorrentu je spousta umělců, kteří se zabývají výrobou nábytku, dekorací a obrazů ze dřeva. Musí to být hrozně pracné. Je to tu ale velká tradice. Nahlédli jsme do několika truhláren, které jsme po cestě minuli. Shodli jsme se, že Sorrento má ducha. Má něco svého, NĚCO, čím se může pochlubit. To jsme bohužel v Neapoli nenašli.
V kostele na jednom z hlavních náměstí se konala nějaká slavnost. Můj milý říkal, že to je asi pohřeb, ale když jsme přišli blíž, tak jsme zjistili, že to bude asi svatba. Spatřili jsme totiž ženu celou v bílém. Určitě měla minimálně 100 hostů. Všude bylo tolik nastrojených lidí. Jen nás zmátlo tedy, že měli čistě bílou květinovou výzdobu. Když jsme pak procházeli odpoledne podél pobřeží, zahlédli jsme i hotel, kde se konal oběd i následná párty pro všechny svatebčany. Určitě to vše muselo stát nemálo peněz!! Nakonec jsme si dali v jedné kavárně kávu a já crema fredda de caffé. Potom jsme se šli podívat na vyhlídku k pobřeží. Prohlédli jsme si i klášter San Francesco s rajskou zahradou. Měli tu výstavu fotek, několik jsme jich viděli též v jednom kostele, na jedné fotce se houpaly jeptišky na houpačce. Bylo znát, že si to velmi užívají. 🙂 Na výstavu fotek, která se konala v části kláštera, jsme ale nakonec nešli. Vrátili jsme se k jedné kantýně, kterou Ondra předtím zahlédnul při dopolední procházce městem. Dali jsme si tu menší oběd. Nebylo to tu moc nóbl, porce a výběr neměli tak veliký, ale aspoň ceny tu byly příznivé. Dala jsem si takovou vaječnou palačinku a Ondra vepřové maso se zeleninou. Stálo nás to s jedním nápojem dohromady 13 euro. Aspoň jsme se necítili tak nacpaní.
Vrátili jsme se pak zpátky k útesu. Cestou jsme nakoupili pár pohledů. V jednom krámku nabízeli i historické pohledy a můj milý samozřejmě našel i dobové fotky s tramvajemi. Tomu jsme nemohli odolat. Na svých cestách totiž vždycky objevujeme původní tramvajové tratě, takže jsme si vzali pár pohlednic do sbírky. Ondra pak později zjistil, že trať měl pronajatou nějaký Australan na začátku 20. století. Celkem měřila 19 kilometrů a vedla podél pobřeží až do Castellamare. To musela být tedy dlouhá jízda! Škoda, že ji po zavedení železnice zrušili. Sestoupali jsme po schodech dolů k plážím. Už nahoře jsme si všimli cedule, která hlásala, že veřejná pláž je určena jen pro obyvatele Sorrenta. Byli jsme ale zvědaví, jak to tam dole vypadá. Navíc se v půlce trasy nacházela keška. Ulovila jsem ji, ale byla to asi ta nejsmradlavější a nejšpinavější keš, co jsem kdy našla. Fuj! Aspoň výhled na moře a na protější Vesuv stál za to! Jenže dole, jak jsme se obávali, všechny pláže byly soukromé, všude samé restaurace… a u nich neměli ani pořádný vlez do vody. Když už jsme našli vlez do vody u jedné z nich, zjistili jsme, že tu jsou bojky hrozně blízko břehu, asi tak 4 metry od břehu! To bychom si vůbec nezaplavali. 🙁 A chodit na tu veřejnou pláž pro místní se nám nechtělo, nechtěli jsme, aby nám někdo vynadal.
Nelitovali jsme však sestupu dolů, protože jsme tu potkali u jednoho z hotelu zvídavou kočičku s třínohým pejskem. Bylo vidět, že to jsou nerozluční kamarádi, že sem patří. Určitě je krmí pracovníci hotelu. Pláž poblíž však bohužel nebyla vhodná ke koupání. Když jsme se tedy rozloučili s našimi zvířecími kamarády, vydali jsme se opět po schodech nahoru. Šli jsme se podívat se na jinou pláž, která ležela asi o 2 kilometry dál. Objevili jsme se v úplně nové čtvrti Sorrenta. Byli tu barevné domečky, rybáři i místní lidé. Na jednom balkónku jsme spatřili švarnou babičku, která by se náramně hodila k jednomu pánovi, kterého známe. 😀 Tady byla i volně přístupná pláž. Zula jsem si boty a šla jsem otestovat vodu. Jenže po pár minutách na nás promluví nějaká kolemjdoucí paní. Říká nám, že tu jsou „jelly fish“. A opravdu! Všimneme si, že tu plavou hned u břehu růžové medúzy. Můj milý hned oznámí, že do vody nepůjde. Já jsem smutná. Konečně jsem se dostala k moři a teď mi to zkomplikovaly medúzy. Procházíme po břehu. Nějací lidí se koupou, ale není jich mnoho. Přemýšlím, zda to mám risknout. Možná víc než medúzy mě teda ale vystraší vyplavená žiletka. To je snad ještě horší nebezpečí než být požahaná medúzou, říkám si v duchu. Jdeme trochu jinam. Vidím, že se v moři koupe nějaký pán s paní, plavou dost daleko. Je fajn, že tu nemají nikde bojky. A tak se svleču do plavek a risknu to. V jedné části pláže medúzy nevidím, tak jdu do vody. Není tolik studená, je pěkně osvěžující. Nakonec si ponořím u hlavu. Trochu si zaplavu, ale ne nikam daleko. Najednou ucítím na ruce pálení. Inu jedna medúza si mě našla. Snažím se plavat pryč.
Nemám brýle, tak ani nevidím, kde ty medúzy všude plavou. Ondra se mě snaží trochu navigovat. Nakonec se dostanu na břeh. Mám červenou ruku a na ní několik pupínků, ale dá se to přežít. Taková horší kopřiva. Ondra říká, že je rád, že do vody nešel. Nikdo nikdy prý neví, jakou bude mít na žahnutí od medúzy reakci. Já jsem to přežila a jsem i tak moc ráda, že jsem se odvážila jít do vody. Chvíli ležíme na břehu na sluníčku, Vesuv máme na dosah. Jak stín postupuje, tak se posouváme, ale pak nás napadne, že si dáme někde ještě limoncello. Sedneme si ke stolečku v jedné kavárně. Pozorujeme slábnoucí sluníčko a prodlužující se stíny. Je nám báječně. Ještě v sobě cítím to mořské osvěžení. Limoncello zezačátku Ondrovi tolik nechutná, připadá mu sladké. Divím se, že ten likér ještě nikdy neochutnal. Nakonec je ale rád, že si ho dal… právě tady, v místě původu tohoto nápoje. Vydáváme se pak pomalu opět nahoru směrem k nádraží. Jsme nakonec rádi, že jsme se vydali na zadní pláž k barevným domečkům. Je to tu svět sám pro sebe, jako by tato část k Sorrentu snad ani nepatřila. Cestou na nádraží si dáme ještě zmrzku, po které jsem celý nás pobyt v Itálii toužila. Mňam. 😛 Na nádraží čekáme asi půl hodiny, náš vlak jede až ve 20 hodin, ale Ondra využívá čas k focení různých vlaků. Přijíždíme za tmy do Neapole plni zážitků z tohoto krásného města. Hned jak vystoupíme, vidíme zase všude bordel, špínu a odpadky. No jo, to se nedá přehlédnout, opravdu jsme už v našem cíli. 😀
