Teď v neděli to byl přesně měsíc, co jsme odlétali na Tenerife. Ani bych neřekla, že už uplynula taková doba. Připadá mi, že jsme doma jen pár dní. To to letí. A za měsíc tu máme Štědrý den. Ani na to nebudu myslet. Raději se vrátím zpět do minulosti, konkrétně do pondělí 26. října.
Ten den jsme se rozloučili s ubytováním v Endless Summer Housu a vydali jsme se na cestu přes celý ostrov na sever do Puerto de la Cruz. Ráno jsme naposledy posnídali klasicky toasty, kávu a pomeranč. Balení nám moc času nezabralo, vždyť jsme s sebou měli jen pár věcí. Založili jsme si však navíc speciální „žrádelní“ tašku. Jídlo jsme všechno nespotřebovali, ba naopak, ještě jsme si byli nakoupit v obchodě Frutas y verduras. Konečně jsme se dočkali. Celý víkend měli totiž zavřeno. Přála jsem si nakoupit místní ovoce. Vzpomínám totiž nostalgicky na úžasné snídaně s papájou a avokádem, které jsme si dopřávali na Grand Canaria. Toužila jsem si to aspoň v druhé půlce pobytu zopakovat. Hlavně na papáje hodně ujíždím. 🙂 Zkoušela jsem ji koupit v supermarketu, ale není to ono. Kdepak, papája i další ovoce a zelenina se musí kupovat v malých krámcích přímo na to určených. Hned vedle bylo obchod s různým zbožím, nejvíc tu prodávali alkoholu. Cenu tu měli přívětivé, a tak jsem koupila malou flaštičku místního banánového likéru, který se vyrábí tady na Tenerife. Už dlouho jsem chtěla ten likér ochutnat. Také jsem koupila krém Aloe vera na spáleniny.
Naložili jsme tedy věci, jídlo a nakonec sebe. Náš první cíl byla benzínka, kde bychom mohli jednak zkontrolovat pneumatiky, ale druhak kde bychom mohli i natankovat za slušnou cenu. Můj milý jednu benzínku našel přes mapy.cz, ale dostat se k ní nebylo vůbec jednoduché. Nacházela se na okraji Costa Adeje. Nakonec se nám ji podařilo najít, dohustili jsme pneumatiky a vzali benzín. Zaujalo nás, že se tady platí benzín dopředu. Člověk řekne obsluze, která vám přesně odměří množství benzínu, které si řeknete a hned zaplatíte. Pak jsme frnkli z Costa Adeje pryč, autíčko bylo šťastné, že se nabumbalo. Jenže ouha, jelo opačným směrem, než jsme chtěli. 🙁 Samozřejmě to byla moje chyba, ale čert se vyznej v těch příšerných kruhových objezdech. Navíc paní navigace z mapy.cz mlela úplné blbosti. Tak jsme se dostali po dálnici až do Los Christianos, kde se mi podařilo nakonec sjet ze špatného směru a napojit se do opačného pruhu. Kupodivu jsem pak už nebloudila, vyjela jsem přímo na silnici vedoucí přímo k Teide.
Cestou nahoru jsme si chtěli udělat přestávku v horském městečku Vilaflor. Leží přímo v přírodním parku Parque Natural de la Corona Forestal. Nebojte, nejedná se o park opěvující korona vir. 🙂 Tento park obklopuje nejvyšší sopečné hory uprostřed ostrova kolem dokola. Roste tu spousta borovic. Protože se zeleň tahne kolem dokola hor, nazývají Španělé tento pás lesní korunou, tedy Corona Forestal. Zastavila jsem hned u hlavní silnice poblíž nedaleké restaurace a myslím, že jsem udělala moc dobře. Nemusela jsem sjíždět do centra, které bylo položené v pěkném krpálu pod silnicí. Sešli jsme pěšky dolů ke kostelu. Nikde ani noha.
Mají tu hned několik kostelů, jeden musí být určitě zároveň i klášter. Došli jsme až na náměstí, kde nám jedna paní v krámku nabízela na ochutnávku oříšky a banány v čokoládě. Rádi jsme ochutnali, ale koupi jsme odolali. Místo toho jsme si pořídili na památku dva pohledy a dva šátečky plněné ovocem. Uprostřed náměstí stojí tato kašna a opodál památník Hermana Pedra, františkánského mnicha a misionáře, který se tu narodil. Byl to prý první světec Kanárských ostrovů.
Na lavičce poblíž Hermana Pedra jsme si dopřáli malý piknik a hádali jsme, čím jsou asi ty sladké šátečky plněny. Zřejmě nějakými citrusovými plody. Pak jsme se vydali směrem na jih. Zabočili jsme do jedné uličky, když tu vidíme, jak z jednoho pootevřeného okna skáče chlupatá kočka. Hned za ní ladným pohybem seskočí i její parťák, černý kocour. Kočička mi dlouhými chlupy připomíná Rozárku. Vznešeně kolem nás projde, ale ani se nezastaví. Jako bychom pro ni byli vzduch. To kocourek je větší mazel.
Když seskakuje, připomíná mi domovní štít. Jako by ani nebyl živý tvor. Ten dům by se mohl jmenovat Dům u kočky.
Osmělí se a nechá se i dokonce pohladit. Ukazuje nám svoje bříško, což značí, že nám důvěřuje. Pak ale v dáli najednou zahlédne svoji parťačku, vyskočí na všechny čtyři a odchází za kočičkou. Oba zmizí ve škvíře dveří jiného domu. Asi tu jsou všude štamgasti. 🙂
Vydáváme se dál po silnici dolů. Je čím dál tím větší teplo. Procházíme kolem obrovských nádrží na vodu, Jsou poloprázdné. Vidíme i dobytek v ohradě. Lidé tu mají políčka, terásky, skoro jako v Číně. Také se tu pěstuje hodně vinná réva, vinice jsme zahlédli už z auta.
Na zpáteční cestě k autu jsme se podívali ještě ke kostelům, které jsou zasvěceny Hermanu Pedru. Bohužel byly všechny zavřené. Zaujal nás nedalko stojící obrovský dům, nejspíš původní. Třeba patřil dřív ke kostelu, mohl plnit funkci fary. Byl krásný! Kdyby se opravil, to by byla bomba. Bohužel vypadal opuštěně a okna byla zakryta přibitými prkny.
Sešli jsme ještě kousek dolů k bývalému vodnímu mlýnu z 18. století. Část byla zrenovována, ta je vidět za námi. Vodní koryto vede dál přes příkop, dál už je ale vše necháno asi napospas času. Z mlýnu zbylo opravdu málo, ale byli jsme rádi, že se na místě nachází tabule se spoustou zajímavých informací o historii mlýna a mlynářského řemesla v tomto kraji.
Nastal čas popojet dál, a tak jsme zamířili k autu. Přibližovali jsme se k Teide. Mrzelo mě, že jsem se nemohla kvůli zatáčkám kochat, holt řidiči to mají těžký. Silnice tu je opravdu kvalitní, jako by asfalt před pár dny položili. Kam se hrabe silnice do Mascy. Zastavili jsme u etnografického muzea, abychom si vychutnali výhled na sopečnou krajinu. Chtěla jsem se dotknout ztuhlé lávy. Tady už nebylo nic než lávové kameny a tyto zakrslé keříky, jen občas ještě mezi skalou vykoukla nějaká ta borovice. Nakonec jsme se rozhodli, že se podíváme trochu dál. Vydali jsme se na procházku k Boca de Chavao. Na mapě se to zdálo kousek, můj milý šel dokonce v sandálech. Nakonec se procházka protahla na víc než hodinu, po lávě se nešlo úplně nejlíp. Měli jsme krajinu celou pro sebe, potkali jsme jen asi dvakrát člověka. K Boca de Chavao to bylo asi 2,5 kilometru. Sluníčko nás ale vysušovalo, tak jsme si řekli, že dál bez pití a bez jídla nepůjdeme. Vrátili jsme se stejnou cestou zpátky k autu. Stihli jsme jen tak tak sníst slaďoučké banány, když tu vylezla z muzea jedna paní. V ruce měla klíče. Došlo nám, že čeká na nás, protože společně s druhým autem jsme tu byli poslední. A opravdu.. jakmile jsme opustili parkoviště, natáhla paní u vjezdu závoru a zamkla ji. Tak jsme si říkali, jaké jsme to měli štěstí, že nám tam třeba naše autíčko nezamkla.
Jeli jsme dál, naší další zastávkou bylo místo s názvem Caňada Blanca. Na parkovišti jsme viděli pár aut. Není se čemu divit, vždyť už bylo skoro 16 hodin. My jsme si ale řekli, že toto není náš jediný výlet do hor. Chceme si nejdříve jednotlivá místa prohlédnout a zjistit, kam by se vyplatilo zajet na celý den a podniknout delší trek. Prohlédli jsme si masiv La Cathedral a obrovskou planinu kráteru kolem. Bohužel zrovna svítilo sluníčko tak nešťastně, že nešlo pořídit rozumné fotky. Ale nevadí, sem se chceme určitě ještě vrátit. Sedli jsme si opodál na kameny a snědli jsme si pozdní svačinu.. Měli jsme báječný výhled na Teide. Dlouho jsme ale v této pozici nevydrželi. Dost foukalo a byla nám celkem zima. Ono je už znát, když se nacházíte v nadmořské výšce přes 2100 m.n.m., že přituhuje.
U silnice se nachází spousta odpočívadel a vyhlídek na focení. Udělala jsem ještě jednu pauzu pár kilometrů za sopkou Pico del Teide. Nepřipomíná vám to scénu z nějakého filmu? Třeba z Hvězdných válek? Jako bychom se ocitli v jiném časoprostoru.
Jak jsme začali klesat, objevovaly se pod námi mraky. Zdálo se mi, že tady nahoře a tam dole pod mraky jsou úplně dva odlišné světy. Netušili jsme, že to je skutečně pravda.
Cestou dolů jsem ještě jednou zastavila. Znervózňovalo mě auto jedoucí za mnou. To nakonec zaparkovalo hned vedle mě. Byla to asi výprava, která se chystala na pozorování noční oblohy. Možná mířili až k astronomické observatoři. My jsme přešli silnici a vydali se k turistickému centru, které mělo samozřejmě zavřeno. Jeho součástí byla i botanická zahrada. Do ní se mohlo volně vstoupit. A tak jsme procházeli cestičkami a občas zahlédli nějakou rostlinu. Nicméně jsme měli pocit, že asi není to pravé období na obdivování flóry, protože většina rostlin byla odkvetlá. Nejvíc nás zaujala tato „štětka“, kterou jsme pak na ostrově ještě mnohokrát spatřili. Tady ji měli fakt v obřích velikostech. Dělali jsme si legraci, že si ji vezmeme domů do Čech a vysadíme si ji k nám na zahradu.
Klesali jsme dál a dál, přibližovali jsme se k mrakům a říkali s v duchu, že to bude velký šok, až zajedeme do toho temna. Opět jsme se dostali k pásu lesa. Několikrát jsem zastavila, ale asi až napotřetí jsme vychytali místo, kde jsme měli mraky takřka jak na dlani. Řeknu vám, nikdy jsem nic podobného nezažila. Jak se ty mraky převalovaly na krajinou. Sluníčko už zapadlo za hory, viděli jsme v dáli jen světlý pruh. Dole pod námi občas z mlhy vykoukly domy, tušili jsme, že někde tam se nachází i Puerto de la Cruz. Stojíme na vyhlídce, když tu ke mně najednou přistoupí holčina malého vzrůstu. Divím se, co chce, ale pak mi to dojde. Vždyť my jsme se už někde viděli. Ano! Je tu i její kamrádka. Jsou to ty Mexičanky, které s námi včera jely na lodi v Costa Adeje. To je ale náhoda! Zrovna ve stejný čas zastaví na stejném místě jako my! Přitom jsme se včera potkaly na druhé straně ostrova! Hned si sdělujeme svoje zážitky. Mexičanky nám povídají, že byly dnes na Pico Del Teide. Nahoru vyjely lanovkou a dolů šly pešky. Prý se to dá v pohodě. Je to báječný zážitek a moc nám to doporučují. Byly hodně nadšené. Nadchly nás svým vyprávěním natolik, že jsme si s mým milým řekli, že se na Teide taky vypravíme. Nevím proč, ale holky ho porovnávaly s Machu Picchu. 😀
Setkání s Mexičankami nás moc potěšilo. Zároveň jsme si vybrali úžasné místo na pozorování mraků pod námi. Pomalu nastávala tma. Rozloučili jsme se s našimi známými a pokračovaly směr Puerto de la Cruz. Přechod do mračen nakonec nebyl tak hrozný. Chvilku byla mlha, která se najednou přeměnila ve tmu. Pneumatiky hlásily opět změnu tlaku, a tak jsme zajeli na benzínku. Nebyli jsme ale s to informaci o pneumatikách v autě uložit. A tak jsem i po dohuštění jela žel se svítící kontrolkou. Cesta vedla prudce z kopce. Jednou se rozhodla GPSka, že mě vezme na adrenalinovou jízdu. Jela jsem po silnici, která měla sklon asi tak 80 stupňů. No strašný. Brzdu jsem měla sešláplou až na podlahu. Je to poučení pro příště. Pojedu pouze po velkých silnicích a nebudu jezdit na boční cestičky, které sice můžou být zkratkou, ale jde na nich fakt o kejhák.. nebo aspoň o rozbité auto.
Naše ubytování se nenacházelo daleko od velké silnice, ale najít volné místo po 19. hodině nebylo vůbec jednoduché. Objela jsem celý blok asi třikrát. Pak mě napadlo zabočit na slepé parkoviště za kopcem. Měli jsme štěstí, tady jsme našli pár volných míst. Naše ubytování bylo asi 300 metrů daleko, takže pohodička. Sice nám ještě trvalo asi 20 minut, než jsme našli tu správnou rezidenci, ale můj milý se vydal na průzkum a byl úspěšný. Bydlíme v Calle de Alemania. Hned jsme zjistili, že tu opravdu bydlí převážně Němci. Mají tu i speciální služby pro Němce.. např. doktory.
Náš nový byt jsme si hned zamilovali. Je tu spousta zajímavých spotřebičů, které určitě vyzkoušíme, v koupelně máme dokonce vanu. Nechybí balkon s křesílky. Byla jsem po příchodu hodně unavená a taky vystresovaná z bloudění díky lhářce z navigace. Zamířila jsem rovnou do sprchy. Můj milý se obětoval a šel ještě ulovit něco k snědku. A tak jsme strávili první večer v Puerto de la Cruz, ovíněni, ale nasyceni, v pyžámkách sledujeme v televizi dětskou verzi španělské Superstar.. v pokoji nám vane příjemný vánek. Přesně tohle potřebuji, abych se uklidnila a vstřebala všechny zážitky dnešního dne.