Konečně jsem se dočkala a přichází sem článek o jednom tajném urbexáckém místě a o pozůstatku skalního hradu Starý zámek. Možná se někomu fotky zbořenin nebudou líbit, ale mně prostě uchvátily! A nejsem sama. Moc ráda navštěvuji opuštěná místa. Místa, kde se zastavil čas, kde mohu pátrat po minulosti, co se na nich kdysi odehrávalo, po předmětech, které tu zanechali předchozí obyvatelé apod. Mám trochu občas strach někam vejít, něco otevřít, ale když jsem s někým, jsem odvážnější.
Cestou na Starý zámek jsme procházeli kolem na první pohled nezajímavého domu. Až na to, že měl spoustu oken otevřených. Bylo vidět dovnitř. Pamatuji si jen židle, záclony a dva mrazáky. Z druhé strany jsme zjistili, že byl dům zavřený a zajištěný několika zámky. Hned naproti jsme viděli dřevník s dílnou, pak chlívky, králíkárny a kotec pro psa. Nad dřevníkem a dílnou se zhroutila střecha, všude byly otevřené dveře, jako by odtud někdo prchal narychlo, nebo jako by si zvířata v chlívku sama otevřela a utekla.
Našli jsme tyto napůl zasypané klenby. Došlo nám, že tu muselo před tímto stavením stát ještě něco mnohem staršího… Ale co?
Opodál ležely tyto velikánské vojenské bedny. Kdo ví, k čemu sloužily..
Že by dveře do tajného sklípku?
Šli jsme dál podél pískovcových skal, až se před námi zjevily „zdi“ Starého zámku.
Poznali jsme, že se tu nedávno zřítila část skály. Někde tam nahoře se měla schovávat keška. Počkali jsme, než odvážná rodinka s ještě odvážnějším psem sleze dolů a začali jsme šplhat po skále nahoru. Jenže…z fotek se to nezdá, ale cesta nahoru byla opravdu příkrá. Nenazvala bych to cestou, ale spíš skulinou, kterou jste se museli protáhnout, v mém případě raději nehledě vůbec dolů. Nahoru to šlo v pohodě, vidina kešky mě totiž povzbuzovala, navíc když člověk šplhá nahoru, tak nemá takový problém neohlížet se za sebe. V jednom místě jsem se musela chytnout oběma rukama pískovcové skály. Šlo to. Můj milý byl ale prozřetelnější, usoudil, že by se dostával těžko nazpět, a tak sečkával pod skálou, připraven mě chytat, až poletím dolů. 😉
Kešku jsme si moc vychutnala, chvíli jsem ji hledala, musela jsem ještě překročit propast mezi dvěma skalami, ale naštěstí se jednalo o celkem úzkou štěrbinu, takže se to dalo v pohodě. Nacházela se v jedné skalní místnosti.
Výhled ze skály kazily bohužel stromy, takže jsem informovala pár, která stál dole a rozmýšlel se, zda sem šplhat, že o pohled do kraje určitě nepřijdou. Na této fotce by člověk ani neřekl, v jaké ty stromy rostou výšce.
Snažila jsem se tu chvíli co nejvíc oddalovat, ale bohužel musela jednou nastat. Musela jsem nějak sestoupit dolů. Usoudila jsem, že to nejlépe půjde pozadu, ale měla jsem brzy zásek. Jednalo se o místo, kde jsem se při výstupu musela držet pískovcových skal. Teď jsem nebyla s to najít nějaké bezpečné a pevné místo, kterého bych se mohla chytnout. Skála byla kluzká a drolila se. Pod nohama jsem měla cestičku širokou tak 10 cm, která se vinula podél hladké skály. Ach jo. Napadlo mě si sednou a celé to přeprdelkovat, ale můj milý mě přesvědčil, že by se mi to nepovedlo. On mě ostatně o tom přesvědčil i ten pohled dolů. 😀 Měla jsem pod sebou minimálně 5 metrů.
Už jsem byla zoufalá a sil mi taky ubývalo, ale přeci tu nezůstanu… Přeci mi nebude volat můj milý vrtulník?! Naštěstí mě zachránil hádejte kdo… no můj milý, kdo jiný! Dostal nápad, který se čirou náhodou hned zrealizoval. „Kdyby tak tu někde byl klacek…“ pomyslil si. A on tam opravdu poblíž ležel klacek. Dlouhý a pevný. Možná nejsem první, komu tato věc zachránila kejhák. Můj milý mi ho podal. Držel ho pevně a já se tak měla za co chytit. Klacek byl pro mě větší jistota než drolivá skála. Udělala jsem pár kroků a byla jsem dole vedle svého zachránce. Hurá! Princ tedy zachránil svou princeznu a pomohla mu náhoda. Nebo že by štěstěna? 🙂 Každopádně to byl pro nás oba adrenalin. Stále je mi záhadou, jak se na tuto skálu dostala rodinka před námi. A hlavně ten pes!
Prozkoumali jsme ještě pár pískovcových skal, ale nikam jsme už raději nelezli. 😀
Vždyť se do Vidimi zase podíváme, tentokrát půjdeme prozkoumat vojenské bunkry. 🙂
Cestou zpátky jsme u záhadného domu našli velikánskou studnu. Byl tu i rybníček, ve kterém jsme bohužel našli spoustu ryb břichem vzhůru. Asi byla ta voda otrávená. Stále nám to ale nedalo spát… Hledali jsme všude na internetu a zjistili jsme, že tu kdysi stával pivovar. Už v 17. století se tu vařilo pivo. Výroba piva se tu zastavila v roce 1922. Našli jsme i dobové foto zde. Dům, který je doteď v zachovalém stavu, by měla být hájenka.
