Skončila jsem s psaním na konci druhého dne, kdy nás déšť a únava donutily zakempit pár kilometrů před La Ville des Glaciers. Třetí den nás probudilo sluníčko a teplo, takže nám i celkem vyschnul stan. Probudili jsme se na pohádkovém místě uprostřed hor. Co na tom, že kolem nás už prošlo několik lidí a dokonce jedna početná skupinka Asiatů, pro které jsme byli velká atrakce. Před sedmou ráno nás ze stanu prostě nikdo nedostane. Připadala jsem si jako v ráji. Voda v nedalekém potůčku byla strašně ledová, ale aspoň nás dokázala pořádně probudit. Uvařili jsme si snídani a po ní jsme sestoupili dolů do osady La Ville des Glaciers. Bylo tu jen pár domů a údajně i statek, kde měli prodávat ovčí sýr. Na stánek se sýrem jsme ale nikde nenarazili. Aspoň že tu měli otevřené toalety. Voda u nich byla označená jako nepitná, ale doufali jsme, že na další chatě na pitnou vodu narazíme. Kolem všude tekla spousta potůčků, takže kdybychom na nic nenarazili, můžeme nabrat z nich.
Musím uznat, že tento den byl jeden z nejkrásnějších. Zažili jsme spoustu krásných výhledů, počasí nám hrálo do karet a viděli jsme Mont Blanc v celé své kráse. Můj milý měl tedy velkou krizi, ale bohužel si za to mohl částečně sám. Den předtím se navzdory mému doporučení nenamazal opalovacím krémem a teď ho vše strašně pálilo. Když se k tomu ještě přidá pot a těžký bágl na zádech, není to žádný med. Šli jsme pomaloučku, já měla naopak spoustu energie… aspoň jsem se mohla pořád kochat. Předešli jsme několikrát koníčka s celou výpravou, ale pak zas oni byli rychlejší, když my jsme odpočívali. Bylo to úsměvné.
V chatě Refuge des Mottets jsme doplnili vodu a dopřáli jsme si tu i kafíčko, které nás oba nakoplo. Slunce sice svítilo, ale když se člověk nehýbal, tak mu celkem byla zima. Každou chvíli jsem si sundávala a opět nandávala bundu. Bundy nás taky chránily před ostrým sluníčkem. Na hranicích s Itálií strašně foukalo, ale udělala jsem pár fotek i s naším kamarádem koníčkem, který tu zrovna odpočíval. Na Mont Blancu jsme viděli pár teček, nejspíš to byli nějací horolezci. Každopádně jsme si říkali, že nám stačí takto pod ním stát a že bychom nahoru ani lézt nechtěli. I tak to byl úžasný zážitek dívat se na nejvyšší horu západní Evropy.
Ze sedla jsme se vydali údolím po pěkné cestě až k Refuge de Elisabetta. Zahlédli jsme hned několik větších chlupatých stvoření, která před námi prchala. Byli to svišti. Už předešlý den jsem jednoho chlupáče zahlédla a netušila, co by to mohlo být za zvíře. Celkem mě to vyděsilo. Ale svišti jsou naštěstí pro člověka neškodní. Když děláte hluk, tak utečou. Na trase jsme zahlédli spoustu svištích nor. 🙂 A dokonce jsem pohlédla do tváře i rezavé lišce. O:-)
Byli jsme už celkem vyhládlí, tak jsme si pod Refuge de Elisabetta uvařili pozdní oběd. Aspoň jsme nabrali další energii. Když jsem seděla nad bombou, prošla kolem mě výprava s koníčkem a půlka členů mě s úsměvem zdravila. No jo, staří známí. 😀 Netušila jsem, že to už bude naposledy, co je uvidím. Možná pak šli jinou trasou, nebo už nepokračovali dál do Švýcarska. Každopádně koňské bobky jsme potkávali na trase až do konce. Těch koní tu chodí asi spousta. Můj milý si došel do Elisabetty(chata stála ještě trochu výš v kopci) na toaletu a básnil o tom, jak je to tam hezké. Tak jsem se tam poté taky vydala. Kromě restaurace tu nabízí i ubytování pro poutníky. Můj milý básnil o teplé vodě na záchodech, ale mně se samozřejmě podařilo jít na toalety, kde tekla jen ledová. 😀 Zato jsem ale v té výšce chytila signál, takže jsem se mohla ozvat domů a napsat všem, že zatím žijeme. Pohladila jsem si pasoucí se oslíky, kteří tu byli očividně moc spokojení. 🙂 Když jsem se vrátila dolů, tak jsem si uvědomila, že se dost ochladilo. Mohla za to ale i přítomnost ledovce a prodlužující se stíny. Vydali jsme se tedy dál na cestu údolím, kterým protékala říčka. Patrně pramenila v tom ledovci. Ta chvíle byla opravdu jak ve snu…něco tak krásného v dnešním světě snad ani nemůže existovat… říkala jsme si v duchu. Tady bych chtěla být častěji… Ale my museli jít dál a dál. Potkali jsme jeden pár Asiatů, kteří se nás ptali, kde máme v plánu spát. Řekla jsem jim, že netušíme, že záleží, kolik budeme mít sil. V Itálii je totiž povolené stanování v přírodě jen od 2500 m.n.m. To už jsme bohužel nesplňovali. Další dva mladé kluky Asiaty jsme potkali u Riffugio Combal, u které jsme se ptali na možnosti přespání. Nikde nikdo tu jinak byl, ale pan majitel nás odkázal na kemp, který má být odsud jen 40 minut pěšky. Tak jsme informovali i kluky, kteří nám byli v patách.
Byli jsme naneštěstí přinuceni jít po asfaltu. Už jsme pochopili, proč se jeden trekař před námi přezouval z pohorek do tenisek. My bohužel tenisky neměli. Chození po asfaltu v pohorách totiž bolí. Zvláště když se jde z kopce dolů. Ten asiatský pár šel za námi. Nakonec jsme zjistili, že do kempu to bylo 2x 40 minut, možná i dvě hodiny. Nevíme, proč nás ten pán lakoval, každopádně jsme si parádně oddělali nohy. Na výběr jsme ale měli pak rovnou ze třech kempů. Došli jsme na odbočku, která lákala v jednom kempu na wifi a v druhém, že mají pizzerii. To je dilema, který si vybrat. 😀 Nakonec jsme skončili v kempu Hobo. Akorát se začalo stmívat. Měli tu dokonce i sporák a rychlovarnou konvici, tak jsme si ušetřili plyn v kartuši. Udělali jsme si i teplý čaj, protože nám byla fakt zima. Kemp byl rozlehlý. U koupelen a kuchyně jsme potkali dvě kočičky. Jedna byla zrzavá, druhá černá. Vyfocené je nemám, škoda, že druhý den ráno jsem je už nikde nezahlídla. Seděli jsme venku, ale když jsme měli vypitý čaj a snězenou večeři, opět začala být zima. Dali jsme si dlouhou a příjemnou sprchu a šli do hajan. V noci hlásili jen 6 stupňů, tak jsme se museli víc nabalit. Měla jsem na sobě obě své mikiny. Tento den byl fakt fantastický, přála bych ho zažít každému.. aspoň každému, kdo miluje hory! Myslím, že na tomto místě prozatím s psaním skončím. Fotkami sice tu krásu vyjádřit úplně nejde, ale i tak je sem aspoň pro představu přidávám. 🙂
