Včera byl den, kdy vůbec nic nefungovalo. Asi byly nějaké erupce na Slunci, nebo nevím. Něco takového se prostě nedá naplánovat. Naštěstí se mi dostalo velké podpory od mých kolegů v práci. Jsem ráda, že se mi snažili pomoci, i když se ty problémy nedaly úplně vyřešit. Prostě chtělo jen počkat do druhého dne. Měla jsem i strach sednout do auta a jela jsem obezřetně, což se vyplatilo, protože jsem narazila je jednoho blbce, sebevraha, který ohrožoval nejen sebe, ale i ostatní auta. Naštěstí jsem zvládla zpomalit, ale auto přede mnou tak rychle nezareagovalo a dopadlo jak autíčko na pouti. Divím se, že po nárazu ani nezastavili.
Byla jsem běhat náš 9 kilometrový okroužek Františkovou alejí, ale běžela jsem pomalu, cítila jsem se unaveně. Běžela jsem sama. Kochala jsem se přírodou a žlutými polemi. Vím, že je hodě lidí nesnáší, ale já mám žlutou moc ráda. Na zpáteční cestě jsem viděla dvojče našeho Kocoura a taky opravdovou kočku. Myslím, že to je norská lesní. Mají jí u jednoho domu u nás na vesnici volně puštěnou. Vyfotila jsem ji aspoň zdálky u boudičky. Pak mě čekalo večer zpívání.
Těšíme se se na odpočinek jako sůl. Každý den je fakt nářez, po úterku a středě už dnešek snad ale bude klidnější.
