Tak se cítím po svátcích totálně utlumená. Vůbec nic se mi nechce, maximálně něco připravit k jídlu, pohrát si s naší maličkou a podívat se na pěkný film. Nevím, jak budu znova najíždět do starých kolejí. Vlastně staré koleje ani nemáme, protože každý týden je jinačí a mně připadá, že mám míň a míň volnýho času, jak naše maličká roste. Dostala jsem chuť jít na běžky, ale ty mám v Praze a než je přesunu k nám, tak ten sníh určitě roztaje a pokud neroztaje, tak už nebudu mít nikoho, kdo by mi pohlídal. Na závodě jsme ve středu fandily a přitom dost promrzly. Naštěstí nás potom zahřál čaj a punč. Pak jsme se zahřáli i u D. a nakonec jsme se přesunuli i k nám domů. Tak jsme si popovídali, kluci nám málem zbořili kuchyň, ale byla jsem překvapená, že si i hráli s naší holčičkou a učili ji dávat kostky do krabice podle tvarů.
Ohňostroj jsme viděli jen jeden, jinak byl celkem venku klid. Zato dnes dopoledne jsem měla za volantem pěkný adrenalin, protože silnice na Mšeno nebyla protáhlá a dvakrát jsem zapadla do závěje tak, že jsem si myslela, že už nevyjedu a budu muset volat o pomoc. Nechápu, proč to nikdo neprotáhnul. Naštěstí jsem byla v autě jen já a chudák Kulička, takže asi jak jsme byly lehké, tak se mi podařilo vyjet, ale cestou jsem potkala dvě auta na blikačkách zaražené ve sněhu, že jsem se jen modlila, abych taky tak neskončila. Na veterinu jsem nakonec dorazila jen s mírných zpožděním. Je zajímavý, že na Mělníku už skoro všechen sníh roztál, ale u nás je kalamita. Radila jsem se s D., co dělat a ona mi poradila, abych to objela z druhé strany vesnice. A světe, div se, tam ta silnice vypadala mnohem průjezdněji. Každopádně jsem ještě v životě nejela takovými vánicemi jako dneska. Trochu jsem si připadala jak v nějaké hře s autíčky, jen tady by náraz byl větší problém než ve virtuálním světě, kde můžete za pár vteřin začít nové kolo.
