Tak jsem smutná, neb se moje lyžařské plány hroutí. Přemýšlím, proč jsem se vlastně učila lyžovat, když je tak těžké dostat se k někomu, kdo tomuto sportu taky holduje. Mělo to vůbec smysl? Je fakt, že jsem tehdá nepřemýšlela, zda ten sport bude mít nějakou perspektivu. Mě to baví, prostě se mi líbí, když svištím dolů z kopce….když se projíždím na urolbovaném manšestru… Vím, že nejsem moc dobrá lyžařka, že mě každým rokem víc a víc bolí kolena a kyčle.. že musím po pár hodinách na sjezdovce více odpočívat, protože to prostě na jeden zátah nesjedu. Ale stále z tohoto sportu mám radost, o to víc to nechci jeden rok vynechat, protože pak by se mi vše už hůře osvěžovalo. Co bych dala aspoň za pár hodin lyžování…. Už mě nebaví lézt každému do zadku a neustále se vyptávat, jak to tedy vypadá, zda by někam jel, či nejel. Jedna partička je na mě moc profi, jedou do Rakouska a stejně už se k ní nevejdu do auta, pak je tu jeden hypochondr, kterému se asi prostě jen nechce, pak další člověk, kterému to je úplně šumák, zda si zalyžuje, nebo ne, neb ho to moc nebaví… a tak by to mohlo pokračovat s řadou různě zdravotně postižených, nebo (de)motivovaných lidí, které kolem sebe mám. Pak je tu taky spousta těch, co nikdy na lyžích nestála… bohužel. Nemám to lyžování radši pověsit natrvalo na hřebík?
