Tak se mi konečně podařilo vyhrabat čtenářský deník, abych spočítala knížky, které jsem za loňský rok přečetla. Bohužel jich bylo jen 20. Myslím, že tak malý počet jsem ještě nedala. Vždycky jich bylo přes 20. Na začátku roku jsem ještě měla čas, na jaře to už bylo horší a zjišťuju, že čím víc se schylovalo ke konci roku, tím míň jsem četla. Vlastně mě ani nebavilo mít tak dlouho rozečtenou jednu knihu, protože když jsem se k ní vrátila, už jsem si nepamatovala, co se v ní událo.
Tentokrát jsem nečetla ani jednu knihu v cizím jazyce. Mrzí mě to, ale asi bych si u toho dostatečně neodpočinula. Četla jsem samé oddechovky. Co je ale zajímavé, tak se mi v prosinci dostala do ruky kniha, která ještě není oficálně vydaná, vyjde teprve v únoru. Autor té knížky mě poprosil, abych si ji přečetla a pověděla mu, jak se mi líbila. Jmenuje se Šanghajská dýka a vypráví o době koronavirové. Vlastně jsem ji ještě ani nestihla zapsat do čtenářského deníku, musím to napravit. Mám v něm skluz už tři knihy. Šanghajská dýka měla tři části a nejvíc jsem si užila tu třetí, která byla psaná deníkovou formou. Připomnělo mi to trochu sci-fi.
Kniha, která mě hodně zaujala svým příběhem, jež je skutečný, byla určitě Gobi od Diona Leonarda. Je to o běhání v extrémních podmínkách, o soutěžení a soutěživosti a o velkém přátelství psa a člověka. A taky o tom, že naděje umírá poslední. Běh je mi blízký, i když už bohužel neběhám, tak jsem si o něm ráda přečetla. V kombinaci s prostředím Číny a zvířecí postavou je ten příběh fakt paráda.
Kniha, která mě vedla k hlubokému zamyšlení, byla od Roberta Steuna. Jmenovala se Šumava: Mezi dvěma národy. Dostala jsem ji k předminulým Vánocům. Odehrává se za 1. a 2. světové války a je to o uvědomění si příslušnosti k Němcům a Čechům. Hlavní postava tráví mezi oběma národy celý svůj život, tak je pro něj strašně obtížné jedny mít rád a druhé nenávidět. Je to o tom, že svět nebyl a není černobílý. Znám lidi, kteří by tu knihu odsoudili a kteří na to mají vyhraněné názory, ale já si ráda přečtu i pohled z trochu jiného úhlu, či strany…
Cestopisy jsem loni četla tři a jeden z nich byl vlastně ve slovenštině, ale to nemohu počítat jako cizí jazyk. 😀 Bylo to Þetta Reddast! od Matúše Lašana, Rozcouraná duše od Marcely Mlynářové a 151 příběhů na Stezce Českem od Lucie Kutrové. Rozcouraná duše se lišila od těch zbývajících dvou v tom, že knihu napsala starší paní, která vypráví své zážitky z různých cest.. ať se jedná o chalupu, nebo lázně v Česku, nebo zájezd do Skandinávie. Dovolené často dostává od svých dětí jako dárek a nevadí jí cestovat sama. Líbil se mi ten trochu jiný pohled na cestování, než mají mladší lidé. I tak byla knížka hodně vtipná a moc jsem se nasmála.
Kniha o Islandu byla taky čtivá, ale popravdě mě tato země zas moc neláká. Stezka Českem byla skvělá, četla jsem snad všechny knihy od Lůcy. Lůca přiznává, že neprošla celou stezku pěšky. Nebyl to ani její cíl. Cíl byl si to užít. Něktré trasy jsou dost nudné a vedou přes asfaltové silnice. Když měla Lucka velkou krizi, tak ty trasy prostě projela, ne prošla. Asfaltové silnice nejsou ostatně ani pohodlné pro psy, zvláště když jsou rozpálené a jezdí po nich mraky aut. Některé části stezky bych si ráda prošla, dost mě to namotivovalo. Někteří lidé chodí i s dětmi a s kočárkem, což je fakt hustý, ale nevím, jestli bych si na něco takového troufla. Asi až bude naše malá cácorka trochu větší. 🙂
Asi nebyla loni kniha, která by se mi vyloženě nelíbila, ale jsou dvě, které mě moc nezaujaly. A každé ráno je cesta donů delší a delší od Fredrika Backmana je moc roztáhlá a moc filozofická. Vypráví o stárnutí a zapomínání. Dále pak knížka odehrávající se ve 20. letech 20. století V uniformě beránka od Václava Jabůrka mi přišla taková trochu zmatená, zvláštní, ale možná to bylo i tím, že jsem ji četla skoro dva měsíce.
Knížka, která mě fakt pobavila a která byla hodně legrační, se jmenovala Mají v nebi skleničky? Napsala ji Martina Preisová. Vypráví ji holčička Marjánka, která žije v jedné vesnici poblíž rakouských hranic. Příběh se odehrává v letech 1988 a 1989. Pohled žákyně na svou rodinu, školu a celý svět fakt nemá chybu. Je to taková kniha „ze života“.
Až teď v lednu jsem dočetla knížku Tátova křídla od Nancy Králové. Tahle knížka se mi zezačátku moc nelíbila, pak jsem jí přišla na chuť, ale od druhé části až do jejího konce ve mně vyvolával ten příběh hrůzu a dokonce jsem z ní měla jednu noc noční můru. 🙁 Je strašná a určitě bych ji nikomu nedoporučila, pokud někdo nechce číst něco depresivního a pesimistického. Bohužel jsem se nechala zmát anotací, ale tak drastickou knížku o umírání jsem číst fakt nechtěla.
A na co se chystám letos? Už se moc těším, až se začtu do knížky od Lucky Kutrové 151 zkoušek na Arizona trailu. Dostala jsem ji od Ježšíka. Také bych si ráda přečetla něco v němčině a ve švédštině. Jednu německou knížku mám už pár měsíců nachystanou, že se do ní pustím, bohužel jsem se k tomu ještě nedokopala. Ale v rámci tréninku a posilování hlavy ji snad brzy otevřu. 🙂