Nedalo mi to,alespoň malou ukázku ze Zaklínače sem dám..snad to není proti pravidlům.Vybrala jsem tu část podle mě nejpeprnější,ironií se zde nešetří ,-) I když v ní nevystupuje zrovna Geralt-zaklínač. Celou povídku si pak můžete přečíst tu.
Dívka v modrých šatech se prodrala davem, který se jako příboj vrhl na jídlem se prohýbající stoly.
„Buď zdráv, Marigolde,“ řekla.
Výraz „oči jako hvězdy“ považoval Geralt za banální a ohraný, zvláště pak od té doby, co začal putovat s Marigoldem, neboť trubadúr měl ve zvyku rozdávat tento kompliment nalevo, napravo, obyčejně ale nezaslouženě. Jenže v případě Essi Daven musel i člověk tak málo poetický, jakým byl zaklínač, uznat případnost jejího přízviska. V milém a sympatickém, ale ničím zvláštním se nevyznačujícím obličeji, totiž planulo obrovské, krásné, zářící, tmavě modré oko, od něhož nešlo odtrhnout zrak. Druhé oko bylo většinou skryto pod zlatavou loknou, padající na tvář. Essi loknu čas od času odhazovala pohozením hlavy nebo odfouknutím, pak bylo vidět, že její druhé oko za prvním v ničem nezaostává.
„Vítej, Očko,“ zašklebil se Marigold. „Hezkou baladu jsi to před chvílí zpívala. Velice sis vylepšila repertoár. Vždycky jsem říkal. Že když někdo neumí psát verše, musí si půjčit cizí. Vypůjčila sis jich hodně?“
„Několik,“ odrazila jeho útok Essi Daven okamžitě a usmála se, předvádějíc bílé zoubky. „Dvě nebo tři balady. Chtěla jsem víc, ale nešlo to. Příšerné bláboly a melodie, ačkoli milé a ve své prostotě, ne-li primitivitě, bezprostřední, nebyly takové, jaké očekávají moji posluchači. Nenapsals něco nového, Marigolde? Nějak jsem nic neslyšela.“
„Není divu,“ povzdechl si bard. „Já své balady zpívám na místech, kam jsou zváni jen ti nejlepší a nejslavnější. A tam ty přece nechodíš.“
Essi maličko zrudla a odfoukla loknu z oka.
„To je pravda,“ odpověděl. „Do bordelů nechodím, jejich atmosféra na mě působí dost tísnivě. Cítím s tebou, že musíš zpívat na takových místech. Co se s tím ale dá dělat. Když někomu chybí talent, nemůže si diváky moc vybírat.“
Teď se zase zrudl Marigold. Očko se ale vesele rozesmála, hodila mu ruce kolem krku a hlasitě jej políbila na tvář. Zaklínače to udivilo, ne však moc. Marigoldova kolegyně se od něj, co se týče nevypočitatelnosti, nemohla nějak zvlášť lišit.
„Marigolde, ty stará páko,“ prohlásila Essi, pořád jej ještě objímajíc kolem krku.
„Jsem tak ráda, že tě zase vidím při zdraví a v plné duševní síle.“
„Ach, Pacinko,“ Marigold chytil dívku kolem pasu a roztočil ji, až jí šaty zavířily. „Byla jsi nádherná, u všech bohů, dávno jsem už neslyšel tak krásnou zlomyslnost. Hádáš se ještě líp než zpíváš! A vypadáš prostě nádherně!“