Narazila jsem na další zajímavou knihu. Mamka mi ji dala do ruky, prý jí padl zrak na obálku a hned poznala, že by mě to mohlo bavit. A měla pravdu!
Navzdory tomu, že je kniha psaná už před pár lety a že autor vypráví zážtky staré několik desítek let, si myslím, že mi kniha může být užitečná. Něco se v Číně změnilo, něco jistě přetrvává. Např. mentalita lidí je možná pořád stejná. Lidi hned tak nepředěláte. Autor Vladislav T. Jiroušek navštívil Čínu poprvé v roce 1976. Cesta nebyla nikde ohlášena, takže tam cestovali jaksi načerno. Když do Číny dorazili po transsibiřské magistrále, takový průšvih zase neměli. Rodeo teprve nastalo až když dorazili zpátky do Československa, byli vyšetřováni policií, ztratili zaměstnání.. prostě si ani neškrtli.
Vladislav cestoval do Číny nejprve s kamarádem Pavlem, pak s manželkou Inkou, která tam dostala žloutenku. To se zjistilo ale až po příjezdu zpátky do Československa. Pak jel do Číny zachraňovat hady a především za účelem poznat tamější zoo. Napínavý byl transport užovek a kobry do Československa. Problémy s proclením, výroba provizorní klece apod. . Bohužel se v Číně hadi jí a jsou to oblíbená pochoutka na talíři. Pro biologa a ochránce zvířat to muselo být hrůzné pozorovat, jak tito hadi trpí. Kdyby aspoň jejich utrpení nebylo tak dlouhé. Ale bohužel někteří mají drsné způsoby zabíjení. Stejně tak se tam zabíjí tygři, jejichž části těla mají prý léčivé účinky. Dnes už ale tato jatka nejsou znatelná, dějí se prý stále, ale někde v pozadí. O konzumaci psů a koček ani nemluvě.
Číňané jsou velmi čistotní a navzdory tomu, že neumí moc anglicky, se s vámi rádi dají do řeči. Bohužel neumí moc říkat ne, což může být problém třeba když se ptáte na cestu. To pak zjistíte po 10 km, že jdete úplně jiným směrem. Prostě říkat ne je tam asi nezdvořilé. Další špatnou vlastností(kterou pokládáme my v Evropě za nezdvořilé) je to, když někdo nepustí nemocného či starého sednout. To se v Číně nepraktikuje, Číňané se velmi diví, když cizinec pouští kluka se zlomenou nohou na sedačku. Pomáhat se taky nenosí. Když se řidiči rozbije autobus, tlačí ho jen Češi. Ostatní sedí na druhé straně chodníku a zvědavě pokukují. Nevím, třeba se to za těch několik let už změnilo. A věřím, že lidé jsou různí.. tak jako u nás. Každopádně je dobré to vědět, aby člověk pak nebyl hodně šokovaný.
Autor se snaží se svou manželkou šetřit, nespí v luxusních hotelech, stravují se v pouličních restauracích a někdy jdou i desítky kilometrů, jen aby našli levnější pokoj. Vladimír je nadšený do různých sošek, obrazů a někdy podlehne a věci koupí. Předtím ale musí vždycky smlouvat. Dělá se to skoro všude, jen ne u umělců. Tak jsem zvědavá, jestli taky budu muset v Číně smlouvat. Už jsem dlouho nesmlouvala. Co jinde je nepřekonatelná překážka, na dalším místě vám v pohodě vyřídí. Proto tu platí nevzdat to hned napoprvé a dál se ptát/hledat.
Zasmála jsem se při vyprávění pohádky o Křemílkovi a Vochomůrkovi, když už Vladimír nevěděl, jak uklidnit majitelku jednoho hotelu, kde se nesměli ubytovávat cizinci. I Křemílek a Vochomůrka přece měli svou chaloupku…takže i my potřebujeme někde spát 🙂
Pod poslední kapitolu knihy se můžu podepsat. Souhlasím se vším, co je tam řečeno.
Např. S cestovkou bych byl sice bez starostí, ale je to o něčem jiném. Nepotřebuji vědět, že nalevo je koloseum nebo nosorožec a napravo slon nebo pyramida, to vím i bez průvodce. Nepotřebuji drahé hotely s koupelnou, a už vůbec nepotřebuji dalších dvacet spolucestujících. Proti cestovkám nic nemám. Každý netouží po dobrodružství s báglem. Pro většinu lidí dovolená představuje odpočinek. A od toho cestovní kanceláře jsou.
A další trvzení z knihy, které mě zaujaly:
- Nesvobodu cestování považuji za jeden z nevětších hříchů minulého režimu.
- Každý běloch je v chudých zemích považován za boháče. Ve srovnání s průměrnými výdělky lidí je to ostatně pravda. A tak se všude najdou lidé, kteří chtějí vašemu zavazadlu odlehčit. Obvykle máte s sebou přinejmenším alespoň fotoaparát. Třeba právě ten se může stát předmětem zájmu. A tak je pro mě vždy úleva, když hodím bágl vedle postele, lépe řečeno, vedle levné postele. Ubytovat se za 100 dolarů umí asi každý, ale sehnat postel za dolar, to se už musí umět a také musí slevit z pohodlí.
- Angličané vysypou bágl na zem nebo na postel. Japonci jsou velmi tišší a pořádkumilovní, Italové jsou většinou janci, Amící jsou nafoukaní, a proto je nikdo nemá rád. Ale informace vám poskytne každý bez rozdílu. Je to nepsaný zákon, neboť každý potřebuje vědět, kde je laciné spaní, jak a kde koupit jízdenku, jaký je černý kurz dolaru v dané oblasti, jaké triky mají veksláci.
- Platí zásada, že ať máte ponožek kolik chcete, stejně jednou musíte začít prát, a proto si sebou beru dvoje.
Několik starých čínských moudrostí na přemýšlení:
Když v horách chybí tygr, i opičák se stane králem.
Ti, kdo vládnou, jsou živeni ovládanými.
Není na světě díry, kam by lumpové nevlezli.
Nezískáš nic, chceš-li to příliš rychle.
Cím výše vyšplháš, tím tvrdší bude Tvůj pád.
