Právě jsem si zapsala do deníku knížku, kterou jsem přečetla na dovolené. Chytla mě tak moc, že o ní napíšu i na blog. Do rubriky Dóóóst dobrý knížky bezesporu patří.
Ein Buch für Hanna jsem si koupila už před rokem na Buchmesse v Lipsku. Do této doby jsem nenašla čas a ani odhodlání se pustit do čtení. Jelikož jsem se ve Švédsku dosti vytrénovala, nedělalo mi nyní čtení žádné problémy a myslím, že jsem si to teď i víc užila, než kdybych to četla loni. Samotnou autorku jsem potkala na besedě, představovala tam především tuto knihu, je to její nejnovější dílo. Příběh je založen na skutečnosti, ne všechno se ale doopravdy stalo. Mirjam Pressler Hannu vyzpovídala, několikrát se sešly, ale ne všechno si stačily říci. Pak Hanna umřela. A tak si autorka některé věci musela přimyslet.
V knize mě nezaujal pouze Hannin příběh, ale taky to, jakou pozici mělo ve válce Dánsko. Nikdy jsem netušila, že dánští židi nebyli zařazováni v Terezíně do transportů, že jistý Georg Ferdinand Duckwitz, německý diplomat, propašoval 7000 dánských židů do Švédska, aby je zachránil. Ne všechny se ale podařilo včas varovat, Hanna byla mezi 481 židy, které tu noc( z 1. na 2. října 1943) gestapo našlo. Těchto 481 židů bylo deportováno do Terezína. Navzdory ostatním ale nikdy tito židé nejeli dál na východ.
Abych ale nezačínala do konce. Příběh začíná na jednom statku kdesi v Německu, jsou tam mladí lidé, kteří pracují na poli a připravují se na vycestování do Palestiny. Jenže hrozba války je čím dál tím větší, o pobyt v Palestině žádá spousta lidí, a tak je Hanna poslána se svými kamarádkami místotoho do Dánska. Prý to tam pro ně bude rovněž bezpečné. Jednu noc stráví Hanna u své matky v Lipsku. Sestra Helene již žije v Palestině, a tak je maminka hodně opuštěná, žije v chudých podmínkách, šije a opravuje tajně pro Němce oblečení. Druhý den se musí obě na nástupišti rozloučit, Hanna netuší, že se s maminkou už nikdy nesetká. Jediné, co ji utěšuje, je to, že má u sebe Miru. Ta se o ní stará jako starší sestra. Společně s dalšími dětmi žijí chvíli v utečeneckém táboře, pak jsou rozděleni do rodin v Copenhagenu. Hannina rodina je milá, Hanna se učí dánsky. Její velkou zábavou je práce s hrnčířskou hlínou. Tam se nejvíc uklidňuje. Hanna se vlastně původně jmenovala Hannelore, ale s příjezdem do Dánska je jí změněno jméno. Prý to není tak nápadné jako Hannelore. V Copenhagenu to ale po čase začne být pro židy taky nebezpečné. Hanna se s dívkami stěhuje na venkov, kde pracují na statcích. Práce je hodně těžká, ale Hanna si nestěžuje. Spřátelí se tu se služkou Bente, která jí jako jediná dělá společnost. Jinak je život na statku hodně jednotvárný. Bente je analfabet, a tak jí občas Hanna předčítá pohádky. Jednou, když slaví Hanna u své kamarádky nějaký židovský svátek, zaklepe v noci někdo na dveře. Je to gestapo, všichni se musí rychle sbalit. Nastoupí do dobytčích vagonů a jedou několik dní bez jídla, namačkáni ve vagonech. Pro Hannu je to o to víc stresující, že se na nádraží rodině své kamarádky ztratí. Prožívá tak kruté hodiny ve vagonu sama, namačkaná na cizí lidi.
Naštěstí na peróně v Terezíně, kde vlak končí, slyší volat známé hlasy. Je to Mira, Rena, Rachel a Bella. Její kamarádky. A tak jsou dívky zase spolu. Jedna starší žena jim ukáže, jak to v Terezíně chodí, pomalu se učí žít.. nebo spíš přežívat na tomto místě. Mira je kápo celé skupiny a co řekne, to platí. Snaží se o to, aby dívky nic nevzdávaly a aby jedly, když mají co. Hanna v Terezíně onemocní, má tyfus a musí do nemocnice. Je to velmi vážné, ale přežije. Je to i díky Markovi, klukovi z Prahy, který se o ni stará. Pomáhá svému otci, který dělá v Terezíně lékaře. Hanna se do Marka zamiluje, když se uzdraví, tak se scházejí a povídají si. Je to její anděl strážný. Pozve ji na operu Brundibár, ve které taky hraje. Jednoho dne ale Hanna najde místo, kde doktor s Markem pobývali, prázdné. Odjeli transportem na východ, odkud už není návratu. Hanna je v šoku, nemůže se vzmoci ani na pláč. Hlad ji ale donutí opět pracovat. Nejdříve dělá uklízečku latrín, pak třídí oblečení. Velká rána je pro všechny, když Mira onemocní zápalem plic, na který umírá. Dívky jsou v šoku a vůbec spolu nemluví. Hanna pochopí, že musí převzít roli Miry ve skupině. Nyní je to na ní, aby dozírala nad tím, že všechny dodržují základy hygieny, jí apod. . Hanna potká Sarah, kamarádku, u které byla na oslavě, když je chytlo gestapo. Skoro ji nepozná. Sarah a její matka přemluví dívky, aby se přestěhovali k nim. Dánové prý dostávají nějaké balíčky od Červeného kříže.
V dubnu roku 1945 se stane zázrak, 35 autobusů přijede do Terezína a všichni dánští židi do nich nastoupí. Jedou dlouho, okna musí být zabedněna. Švédský Červený kříž je doveze přes vybombardované země až do Švédska. Tam dostávají všichni najíst, mohou se lépe obléknout, jsou prohlídnuti doktory. Hanna ale zdaleka není šťastná. Uvědomuje si, že Mira už nikdy nepozná, jak chutná čokoláda a taky má starost o svou matku. Dívky se nakonec rozutečou.. každá do jiné země, Bella nakonec nechce do Palestiny, její pochroumané rameno od biče jí dělá problémy. Sarah se chce starat o matku, odjíždí s otcem do Copenhagenu, Rela odjíždí za strýcem do Ameriky. Hanna zůstává se Samuelem, bratrem Sarah. Po čase mají spolu svatbu. Ten má stejný cíl, chce se dostat za každou cenu do Izraele. První pokus je neúspěšný, Angličani je vysadí na Kypru, až v létě 1948 se dostávají do Izraele. Hanna se až o hodně později dovídá, že její matka zemřela v neznámém koncentračním táboře v Rize.
Nikdy jsem ještě neslyšela o tzv. Bohušovicer Kesselappell, jednom děsném pochodu, kdy museli všichni vězni z Terezína stát spoustu hodin bez jídla a pití. Právě tam dostala Bella ránu bičem. Stejně tak jsme nikdy neslyšela pořádně, o čem je ta opera Brundibár. Až teď, když představení bylo součástí tohoto příběhu. V knížce najdete i ukázky z pohádek od H. Ch. Andersena. Vzadu najdete vysvětlivky k některým názvům, občas je to tam v hebrejštině. Kniha mě už od začátku vtáhla do děje, je mi s podivem, jak jsou všechny ty cesty propojeny..že se takhle naslepo dostala Hanna do úplně cizí země- do Čech(Protektorátu).
Celou knihu provází dva citáty:
Los, Hanna, du schaffst das. Augeben gilt nicht! (Mira) ( Hanno, zvládneš to.Vzdávat se nepřichází v úvahu!)
Ein jüdisches Kind darf nicht auffalen. (Mutter) (Židovské dítě nesmí být nápadné.)
