Ve čtvrtek jsem navštívila divadlo Barka v Králově Poli. 11.-15. května se v Brně koná divadelní festival Drehbühne Brno. A tak jsem si našla večer čas alespoň na jedno představení. Setkala jsem se tam s Ivou a ještě dalšími lidmi z fakulty.
Slovíčko Sünden bylo pro mě velkým oříškem. Nikdy jsem ho totiž nepoužila, a tak jsem si na internetu našla, že to jsou viny. Od té chvíle jsem všem říkala, že jdu na Smrtelné viny. Jenže Iva mě pak přesvědčila, že to jsou hříchy. Viny a hříchy.. to je skoro to samé, ale je pravda, že hříchy zní mnohem elegantněji.
Jak asi nikoho nepřekvapí, součástí představení bylo sedm moderněji pojatých scének. Asi každá měla představovat jeden z hříchů, ne vždy ale šlo rozpoznat konkrétní hřích. Jako první vystoupila na podium žena, působila na mně strašně pesimisticky (i vzhledově), neměla pro co žít, nepamatovala si nic z minulosti..jen tři věci..Chtěla skoncovat se životem. Náboženství pro ní byla hromadná duševní nákaza, která lidi uchvacuje. Kolem ní kroužily tři podivné postavy a každá z nich jí radila, šeptala něco do ouška. Pak přišla další žena..začala svoji kamarádku přesvědčovat, že je pro co žít, ať jde ven, mezi lidi, že svět je krásný, ale že když se chce zabít, že jí v tom nebude bránit. Skončilo to pro diváky nejasně, já si myslím, že ta žena už neměla šanci se z toho dostat.
V dalším skeči hrál jeden můj starší spolužák, bylo to o jedné ambiciózní rodině, která se nemůže vyrovnat s tím, že jejich dcera není talentovaná jako otec. Tenis jí moc nejde. Jenže otec ji neustále přesvědčuje o opaku, zatímco matka říká, že dcera je úplně tupá. Ale otec si pořád mele tu svou. Dcera je na oba naštavná, otec si myslí, že dcera je přesně jeho kopie.“ Ale ne, já chci být sama sebou,“ říká dcera. Po chvíli si ji zas úplně přivlastní matka, je to k zbláznění. Chudinka dcera.
Dále, co si pamatuji, zde byla scénka o tom, jak kolegové v práci mezi sebou různě pletichaří… o intrikách mezi nimi. Jeden muž, jedna žena, oba s notbučky na stolku.. Muži se nejdřív podaří pěkně podrazit ženu, zavolá jejímu maželovi a představí se mu jako její milenec. Pak jí přilepí schválně žvýkačku na židli a vymaže jí důležitý projekt z notebooku. Navíc řekne šéfové, že ji její podřízená pomlouvá. Žena je ihned propuštěna. Jenže to by nebyla ženou, aby na chlapáka taky něco nevymyslela. A just se dostane do jeho počítače vir, nalije mu něco do kafe. Chlapík pak začne mít rozjařenou náladu, začně strašně svádět šéfovou a ta se na něj naštve a vyhodí ho taky. Jenže co chlap neudělá. Vezme pistoli, co má v šuplíku, a obě ženy zastřelí.
Dvě scénky byly zaměřeny na uprchlíky a rasismus.. vystupovala tu žena v šátku. V té první byla těhotná, zazvonil nějaký kurýr, pustila ho domů, přinesl jí nějaký dárek, podepsala papír, nabídla mu kafe a on si vedle ní sedl. Postupně se stával drzejší a hnusnější, víc si na ženu dovoloval, začal ji všelijak ochmatávat a říkal, že jen jeho národ je ten pravý, že oni jsou prašivý. Ani nevím, jak k tomu došel ale prý lidé z té země, odkud pocházela ta žena, ublížili jeho lidem, za to musí pykat. Vzal nůž a přiložil jí ho ke krku. Už už by žena zemřela, když tu se vrátil domů její manžel, s palestinou kolem hlavy, vytáhl nůž a vrazil ho týpkovi do zad. Žena byla zachráněna.
Ta druhá uprchlická se odehrávala o Vánocích. Hráli zde opět žena v šátku a chlapík s palestinou plus jedni manželé. Utečenci byli pozváni na štědrovečení večeři. Jenže neuměli téměř vůbec něměcky a měli jiné zvyky než místní rodina. Líbil se mi ten v té palestině, jak mluvil.. německy prý umí jen pět slov a jinak hovořil anglicky. Ale jak. Každé druhé slovo bylo fucking apod. To víte, že se to té druhé rodině nelíbilo. Pohádali se u stolu, zatímco uprchlíci jim vůbec nerozuměli. Žena utekla, muž začal uprchlíkům nadávat, že jsou jen přítež pro stát.. a oni jen přikyvovali, páč ničemu nerozuměli. A jak to skončilo? Týpek v palestině se zvednul a toho nadávajícího muže umlčel-zabil, pak sebrali všechno, na co přišli, i příbory a jídlo na stole a chtěli zdrhnout. Jenže u dveří se srazili s ženou, kterou její manžel předtím naštval. Měla v ruce pistoli a mířila přímo na ně. Tady je vidět, kdo je lépe připravený. Její manžel nakonec nelhal, správně je podezříval, jsou to podvodníci a jsou nebezpeční.
Další vystoupení bylo o anorexii. Vystupovaly zde tři generace žen. Nejmladší trpěla anorexií, nic nepozřela. Její matka si to dávala za vinu. Babička oběma doporučila, aby šli k psychiatrovi. Že prý jen ona je v rodině normální. Zajímavý byl herecký výkon té dcery. Líbilo se mi, jak to prožívala, měla jsem skoro husí kůži.. jak se cítí lehce, že jsou jí všichni tlustí odporní….Nakonec vzala všechnu vinu na sebe. Té už taky nebylo pomoci.
No a jaká byla ta poslední neřest, na to si teď nemůžu vůbec vzpomenout. Musím se zeptat Ivy. Co se mi ale velice líbilo, byly skladby na harmoniku, které skvěle vyplňovaly mezeru během výměny kulis. Myslím, že to bylo mé vůbec první divadelní představení v němčině a sama jsem byla překvapená, jak dobře tomu rozumím 🙂