Je to už víc jak týden, co jsme navštívily s kamarádkou cestovatelský festival a já se s vámi chtěla podělit o to, co jsme tam viděly.
Nejdříve jsme se prodraly halami až k sálu, kde se promítaly fotky o Indii. Čekala jsem, že to bude vyprávění o nějaké cestě, ale jednalo se spíš o organizaci, která podporuje v Indii nadějné umělce- především fotografy. Zpočátku jsem tedy měla k přednášce nedůvěru, ale fotky, které se promítaly na plátno, mě pomalu dostávaly. Fotografové se snažili zachytit v Indii předeším zdejší život a svátky. Z každé fotky na člověka prýštilo spousta barev. Zlata, penízků, látek a šperků a ozdob.
Pak jsme s Míšou procházely všechny haly a zastavily jsme se u několika regionů ČR. Kamarádka studuje cestovní ruch, takže tu načerpala spoustu materiálů ke svému studiu, já zas k seminárce o Plzni. Zaujala mě spousta exotických stánků a z některých jsem si vzala katalog. U tchajwanského stánku jsme ochutnaly čaj v malých mističkách, který mi hodně připomínal čaj, který jsem si dovezla v létě z Číny. Zastavila jsem se i u stánku o jižní Americe. Pak jsem nechala jít Míšu mrknout se na módní přehlídku a sama ještě chvíli prozkoumávala okolí. Narazila jsem na stánek cestovky specializující se na Skandinávii, kde jsem se dala do řeči se dvěma chlapíky, kteří tu cestovku zřejmě vedli. Došlo i na švédštinu 🙂 Uvidíme, třeba se s nimi ještě potkám.
Módní přehlídka mi nic moc neříkala, to oblečení bylo takové divné, ale Míša byla asi spokojená a užívala si ji. Po ní jsme si prohlídly gastro halu, kde nás zaujalo vykrajované jídlo neboli carving.
Žasla jsem nad tím, jak někdo může vytvořit tak krásné květiny z tak jinak obyčejných potravin 🙂
Inu věci se na první pohled zdají obyčejně, ale zdaleka obyčejné být nemusí. Stačí se na ně dívat z jiného úhlu pohledu, nebo je proměnit v něco neobyčejného.
Katalogy a časopisy, které jsem si přivezla z festivalu. Lidé a země ještě nemám přečtené a 100 plus 1 na mě taky ještě čeká.
Snad se zas někdy naskytne příležitost dostat se na podobnou akci. Ale úplně nejlepší by bylo někam vyjet, než o tom jen mluvit. Třeba jako Petr Horký, který mi připadá, že je pořád někde v cizině. Jeho přednášky o festivalu Pól chladu jsme se taky zúčastnily. Nad jeho historkami jsme se pobavily(zvláště té záchodové), ale shodly jsme se s Míšou, že do takové zimy bychom asi nechtěly jet. Příspěvky Petra Horkého čtu ve žlutém autobuse velmi ráda, přiznám se, že je to tak trochu můj cestovatelský vzor =)