Chlapec v pruhovaném pyžamu. Tak se jmenovala knížka, kterou jsem tak před čtyřmi lety četla. Pamatuju si, že měla modrou obálku a na ní byl kruh s jabkem na hlavě. A proto, když jsem včera projížděla bráchovu zásobárnu v noťasu, vybrala jsem si právě stejnojmenný film, kterým jsem zabila večer. Chtěla bych ho trošku porovnat s knížkou. Bohužel asi v půlce filmu mi došlo, že ta kniha neskončila dobře, a tak mě zajímalo, jak to tu zpracovali. V tomto se kniha i film shodly. Obojí má špatný konec. Myslím si, že tak to má ale být. Kdyby to byl happy end, asi těžko by tomu někdo věřil. Příběhy a osudy lidí během druhé světové války moc happy endů nezažily. Takže je to v tomhle celkem autentické. Po skončení jsem byla hodně naměkko, to už ale běžely titulky.
V knížce je tuším příběh líčen z pozice Žida, kluka, který se ocitnul v koncentračním táboře. Nebo mi to tak spíš připadalo. Kdežto ve filmu je hodně v popředí Bruno, syn německého vojáka a velitele koncentračního tábora. Nevím, do jaké míry manželky a děti nevěděly, co se kolem nich děje. Překvapilo mě zděšené jednání Brunovy maminky, poté co se dozvěděla, na co jsou ty komíny kousek za barákem. Sestra je celkem milá, ale jen do té doby, než si přestane hrát s panenkami. Výuka německého učitele ji dost poznamená, a tak se z ní postupně stává fanynka Hitlera a nacismu.
Nepamatuju si, že by v knížce vystupoval sluha Pavel, ale je to možné. Toho mi je nejvíc líto, zvláště když jsou na něj otec i jeho kolegové suroví. Pavel ošetří Brunovi rozbité koleno a Brunova matka v sobě má něco z lidskosti a Pavlovi poděkuje.
Šmuela jsem si představovala úplně jinak, nechápu, jak se může bez dozoru tak „flákat“. Myslím, že v realitě by ho nespustili z očí. Všude byly přeci pozorvatelny apod. No ale budiž, jinak by příběh ztratil pointu. Líbí se mi Brunův sen o tom, že bude průzkumník. Jenže v koncetračním táboře na to není moc příležitost. Přesto se mu podaří proklouznout a najít si kamaráda z „farmy“.
Ano, „farma“, jak těm barákám Bruno říkal, je dost speciální název. Jak ty děti práci svých nacistických rodičů tehdá vnímaly? Co si myslely, že se děje „za plotem“? Tajili to spíš rodiče před nimi, nebo je nechávali od malička zvykat si na krutost? Tenhle film nabízí malý náhled, jak to mohlo fungovat.
Nejnapínavější scéna přichází na konec, kdy se Bruno převlékne do „pyžama“ a vydává se se Šmuelem hledat kamarádova otce. To nemůže skončit jinak než tragicky. Z pozice diváka, kdy celý film sleduji z Brunova pohledu, je to otřesné, z pozice těch, kteří ve válce přišli o život, nebo někoho ztratili, je to celkem spravedlivé. Ať si taky zažije někdy otec na druhé straně barikády, co to je, ztratit své vlastní dítě.(A ještě si ho sám sobě zavraždit.)
Dále mě nadchlo přátelství mezi Brunem a Šmuelem. To, že si dokázali odpustit. Přátelství funguje napříč národy a rasami, ať se to líbí, nebo nelíbí, komu chce. Jen tenhle typ přátelství s sebou nesl velké nebezpečí. A to nebezpečí bohužel nastalo.