Ačkoliv se to může na první pohled zdát, cestovat jsem stále nepřestala. 25 dní dovolené za rok mi sice dost svázalo ruce, ale když zrovna nemůžu nikdam vyrazit, snažím se o cestování aspoň číst. Jako studentka jsem chodila skoro každý týden na cestovatelské přednášky do různých spolků, ale jak jsem skončila se studiem, vzaly za své i tyto přednášky. Navíc v Praze jsem témeř žádné kluby neznala..teda kromě Klubu cestovatelů. A najednou mi přilétne na skypu pozvánka od kolegyně z práce, že se tuto středu koná přednáška o Jižní Koreji. Spontánně se rozhodnu, že půjdu s ní. Sál v Cross clubu v Holešovicích je zaplněn do posledního místa. Těším se, co uslyším.
Ze všeho nejvíc mě překvapí, že Peter Chalupianský není vůbec žádný cestovatel. Během svých studií dostal prostě nápad podívat se co nejdál a vybral si Erasmus právě v Koreji. Takový Erasmus už prožil kde kdo. I já. O to mi přišla přednáška bližší. Některé zážitky mi připadaly povědomé. Nacházela jsem i jisté podobnosti ve švédské a korejské mentalitě. Například to, že je těžké sblížit se s někým místním. V Koreji nikdo nemluví anglicky. Oni vlastně anglicky umí, ale jen číst a psát. Konverzaci prý ve škole vůbec nemají. Bojí se dělat chyby. Někdy ani nebyl Peter obsloužen korejskými prodavači. Schovali se před ním. Ve Švédsku je zas těžký přiblížit se k někomu z místních proto, že většina z nich je součástí nějaké uzavřené skupinky, která mezi sebe jen tak někoho nepustí. Na druhou stranu Švédové umí anglicky velmi dobře a většinou se nechtějí bavit v jiném jazyce než právě angličtině.
Peter nám přiblížil i krutý život na kolejích, o tom, jak jsou koleje rozdělené na holčičí a klučičí sekce. Dozvěděli jsme se také, jaké tresty studenta postihnou, pokud poruší přísný kolejní řád. Stejně tak je hodně zvláštní systém přístupu na koleje. Každý si musí zapamatovat svoje devítimístné číslo a u dveří přiloží svoje zápěstí do takového čidla, které studenta rozpozná podle žil.
Peter strávil v Koreji 4 měsíce a za tu dobu zjistil, že Korejci jsou velmi pilní a mají na sebe hodně vysoké nároky. Dokonce i rodiče chtějí po dětech někdy až příliš. No uznejte, kdo by chtěl chodit od 7:00 do 17:00 hodin do normální školy, od 17:00 do 22:00 na přípravku na střední, nebo na vysokou školu a od 22:00 do 2:00 do rána nutí ještě spousta rodičů své ratolesti, aby se učily doma. Ti lidé musí být super-roboti. Jinak tomu nerozumím. Já jsem zralá jít spát po 9 hodinách v práci, jak jen to dávají korejské děti? Bohužel i pro tento vysoký tlak, který se na ně klade, spousta z nich raději ukončí svůj život.
Na druhé straně v Koreji je hodně bezpečno. V pátek a o víkendech je právě po náročném pracovním týdnu vidět všude na ulicích spousta válejících se lidí. Oni ale jen spí. Klidně ještě v oblecích. A nikdo si jich nevšímá. Probudí se a mají všechno, nikdo je neokradl a nezmlátil jako by se stalo s nějvětší pravděpodobností u nás. Když jsem už psala o tom vzdělání, tak buď si Korejci vyberou obor a složí na ně přijímačky, nehledě na to, v jakém budou studovat městě. Pokud chtějí zůstat v jednom konkrétním městě, studijní obor jim bude přidělen školou. Taky neobvyklé, že? Když se Peter zeptal svého kamaráda Kima, co je jeho nejoblíbenější koníček, tak řekl, že spaní. „A to nechodíš někdy do hospody, na fotbal apod.?“ Realita je taková, že by prý i Kim šel do hospody a sportovat, ale bohužel všichni jeho kamarádi se učí, takže on musí taky. Jeho rodiče mu říkají: uč se, abys byl lepší než tví vrstevníci..
Když už se Peter s někým v Koreji seznámí, tak to stojí za to. Chodí do restaurací, kde je normální objednat si jídlo minimálně pro 2 lidi. Pro jednoho skoro nikde jídlo nenajdete. Jídlo je totiž společenská událost, při které se všichni potkávají. Dokonce si Peter najde jeden fotkbalový klub, kam chodí. Korejci hodně znají Prahu. Jednak prý hodně kvůli jednomu korejskému filmu, druhak kvůli fotbalu. Mají Česko rádi. Peter s nimi dokonce natočí videoklip, který mu pak poslouží jako upoutávka na vlastní projekt tady v Česku.
Okrajově se přednáška týká i Filipín a Japonska, kam zavítal Peter na výlet. Velký šok má ve Filipínách, které jsou úplným opakem Koreje. V Manile je nebezpečno, všude ochranka, není dobré nechávat věci bez dozoru, na ulici spousta bezdomovců..Japonsko je hodně upravené, tradiční čtvrti nenarušené billboardy..to v Koreji zas billbordy vládnou všemu.
Další zajímavostí je to, že se v Koreji mladší člověk klaní staršímu. Dokonce i před sportovním zápasem se soupeři navzájem někdy klaní. Pech nastává, když je někdo narozen 31.12. a někdo 1.1.. V Koreji se totiž počítá věk jinak. Po každém začátku nového roku se přidává lidem 1 rok. Takže když jsou dva kamarádi, kteří jsou od sebe narozením jen o den, jeden je 31.12. a druhý o den později, musí se ten narozený 1.1. klanit staršímu. Chudáci. Další zajímavostí v Koreji třeba je to, že milý může políbit svou dívku až po 6 měsících chození. Dřív je to ve společnosti nepřijatelné.
Přednáška byla velmi poutavá.. plná samých pikantností. Na závěr nám Peter představil svůj projekt s pohlednicemi a Klub Srdcařů, který založil. Pomáhá postiženým dětem a celý výtěžek i z této středeční akce šel jednomu hendikepovanému chlapečkovi.
Úplně na závěr nám dal Peter hádanku. Zkuste spojit těchto 9 teček čtyřmi rovnámi čarami tak, aby konec jedné čáry navazoval na začátek té druhé.
Pro někoho brnkačka, pro někoho trošku oříšek.
Výsledek lze najít snadno na internetu.