Do Mělníka jezdím minimálně dvakrát týdně a pokaždé, když se procházím centrem, mě zaujme tato kavárna. Už jsem měla aspoň třikrát nakročeno, že tam vejdu a podívám se na vyhlídku, ale pokaždé jsem si to rozmyslela. Dneska jsem se konečně rozhoupala a šla jsem dovnitř. Respketive stoupala výš a výš. Nebylo to vůbec lehké, protože jsem měla dlouho sukni. Schody nebraly konce, ale na každém podlaží jsem se zastavila a prohlídla si interiér. Bylo to tu náramně útulné. Hned bych si tu s někým sedla a dala si kávu. Připomínalo mi to tu některé brněnské kavárny. Myslím, že tato byla i o stupínek výš. Byl tu malý prostor, ale i tak tu prosvítalo světlo do všech místností. Žádné temno. Všude navíc krásně čisto. V posledním patře jsou okýnka, kterými se můžete podívat ven na Mělník. Zámek odtud sice vidět není, ale i tak mají domy v zapadajícím sluníčku kouzlo. Lituji jen číšníky, kteří až sem musí stoupat, aby obsloužili zákazníky. Smutné je, že v kavárně jsem v tuto předvečeřní dobu byla úplně sama.
Říkám si také, jestli je patro, do kterého jsem vystoupala, opravdu to poslední. Nedá se vyjít ještě po žebříku dál? Každopádně to dnes nešlo, poklop nahoře byl zamčený.
Přeju kavárně hodně spokojených zákazníků. Doufám, že sem někdy zavítám a třeba si i vypiji kávu s výhledem na město. Je tu úžasný klid. 🙂