Strašně nestíhám. Marně hledám čas na to udělat aspoň něco málo do práce, natožpak napsat něco na blog. Den vždycky tak rychle uteče a když konečně večer všechno ztichne, nemám energii ještě cokoliv dělat. Jak je čím dá tím víc teplo, tak se taky snažíme být víc venku, jezdíme na procházky, pořádáme výlety a potkáváme se s dalšími lidmi. Minulé pondělí za námi byla má bývalá šéfka a zároveň kamarádka z předchozí práce. Ve čtvrtek jsme se nakonec rozhodli zúčastnit se cestovatelské přednášky o Indii a žasli jsme nad tím, jak to naše maličká vydržela. V sobotu jsme se poprvé viděli s Vicky. Vicky je o 13 dní mladší než naše dcerka. Je to strašná náhoda! Jsem ráda, že máme s V. skoro stejně staré holčičky. A že to jsou obě holčičky, protože si myslím, že když je kluk a holka, tak se časem před sebou začnou stydět a nerozumí si tolik jako dvě holčičky, které můžou mít společná tajemství. Holky jsou dost rozdílné, jak jen miminka můžou být. 😀 Ale věřím, že to bude zábava a už se těším na další naše setkání a výlety.
Tenhle týden je tak trochu pokus návratu ke svým koníčkům. Zítra mě čeká individuál kytarové lekce a ve středu švédština. Švédštinu už teda budu mít podruhé. Tam je jistota, že když bude řev, tak sosání to jistí. Při hraní na kytaru se tedy kojit bohužel nedá, ale budeme tu mít naštěstí babi. Přála bych si ještě jít někdy brzy plavat… Naposledy jsem byla plavat 31. prosince v Táboře, takže už je to víc jak 4 měsíce. Snad se to nezapomíná. Záda mě bolí pekelně a na cvičení prostě není čas…
