Dostala jsem přání od jednoho z vás, abych ukázala nějaké fotky zasněžených kopečků. Tak konečně mám trošku času napsat něco o naší cestě TMB.
O Tour du Mont Blanc je toho napsáno celkem všude hodně, ale i tak jsme narazili na pár věcí, které nás překvapily a o kterých se nikde nepíše. Můj kamarád mi půjčil průvodce, kde jsme měli hezky dopodrobna vyznačenou celou rasu i se všemi alternativami. Celá pouť byla dle průvodce rozvržena na 11 dní. My jsme to nakonec zvládli projít za 9,5 dní. Většina lidí chodí trasu proti směru hodinových ručiček, protože když se začíná po směru hodinových ručiček, člověk má hned na začátku strašné stoupání, což není pro každého úplně příjemné. My jsme tedy šli z Les Houches klasicky proti hodinovým ručičkám.
Ale než jsme vyrazili do hor, museli jsme se do Les Houches nejprve nějak dostat. Nakonec jsme se rozhodli pro našeho Kocoura alias naše modré autíčko, které si postupně předěláváme na kempingovou verzi. Folie na skla jsme dodělali doslova pár hodin před odjezdem. Vyrazili jsme ne v pátek odpoledne po práci, ale bohužel až v neděli 30. srpna ve 21 hodin. Důvodů bylo několik, ale radši je sem psát ani nebudu. Věděli jsme, že cesta bude dlouhá. Nejdřív řídil můj milý a pár kilometrů před hranicemi jsem ho vystřídala. Bohužel asi kolem 1.30 ráno jsem usoudila, že jsem tak ospalá, že už není radno dál řídit, tak jsme zastavili na nejbližším Autohofu a rozdělali naši postýlku. Je strašně fajn, že jsme si vezli celou dobu vlastně domov s sebou, že stačilo jen zastavit, upravit folie, rozdělat matraci a už jsme chrupkali. Celkem jsme během tohoto výletu spali v autě šestkrát.
Druhý den v pondělí jsme strávili celý prakticky jen na cestě. Jeli jsme přes Německo a Švýcarsko. Zjistili jsme na dálnici, že nám auto přestává táhnout, tak jsme museli udělat odpočinek, ale naštěstí to stačilo trochu protúrovat a jelo se dál. Turbo se stejně bude muset tak jako tak vyměnit…. Hlavně, že jsme neměli nějaký jiný závažnější problém. Nejhorší bylo vyznat se v okolí Lausanne. Jako jezero hezké, vinice a město taky, ale žije tu bohatá sorta lidí, připomínalo nám to dost naše Karlovy Vary. Navigace tu stávkovala. Vlastně i v Martigny jsme se kvůli práci na silnici pekelně zamotali. Na parkoviště v Les Houches jsme dorazili přesně ve 23:00. Tak jsme akorát zastavili, uvařili si rychlou instantní večeři a šli spát. V úterý 1. srpna jsme měli vyrazit na trek. Předtím nás však potrápilo hledání vhodného parkoviště, protože jsme zjistili, že parkujeme ne úplně legálně, totiž že jsme na soukromém poloprázdném parkovišti. Dlouhodobé parkoviště o pár metrů dál, určené pro trekaře, kteří jdou TMB, bylo do posledního místa obsazené. Ba přímo přecpané!!! Navíc v polovině byla nízká brána, kterou by naše autíčko neprojelo. Nakonec jsme se tedy rozhodli nechat auto na tom parkovišti, kam jsme ho v noci předtím zaparkovali. Nikdo nás odtamtud nevyhazoval a nikde jsme ani nenašli žádného hlídače, kterého bychom se mohli optat. Doufali jsme, že nám tedy auto za těch několik dní nikdo neodveze, nebo že nedostaneme botičku. Viděli jsme tu pár aut, která tu parkovala nejspíš hodně dlouhou dobu, měla vypuštěné pneumatiky a byla nepojízdná, těch si ani kdo nevšimnul. Tak jsme se s Kocourkem rozloučili a vyrazili ukrajovat první kilometry.
Samozřejmě, že se nám šlo zpočátku dost špatně, měli jsme šíleně těžké batohy se spoustou jídla, takže jsme si řekli, že toho musíme co nejdřív hodně ujíst. Nesli jsme si jídlo na celou dobu, protože jsme věděli, že stravovacích možností po cestě nebude tolik a že ceny budou hodně vysoké. Na začátku, ještě když jsme opouštěli Les Houches, jsme potkali černou kočičku, která nám myslím přinesla štěstí. Potkali jsme i několik dalších výletníků. Někdo šel na těžko, někdo jen s malým baťůžkem. Po několika dnech jsme hned poznali, kdo je jen na jednodenním výletu a kdo jde celou TMB, nebo případně jiný dálkový trek…. nejen podle rozměru batohu, ale taky podle vůně a čistoty. 😀
Naším prvním cílem bylo dostat se do Los Contamines, městečka, na jehož konci byl kemp. Přešli jsme sedlo, přes které jezdila zubačka až k Mont Blancu, takže můj milý byl u vytržení. Jeho firma totiž zkonstruovala onu zubačku. Cestou jsme se osvěžovali z pítek a zastavovali se u různých zvířátek. Byli jsme zpocení, ale voda nám přinášela osvěžení. Vlastně tomu tak bylo skoro po celou dobu našeho putování… až poslední den jsme troch narazili… Mně se líbila především hladová ptáčata, která můj milý objevil náhodou u cesty. Nebyla překvapivě někde na stromě, ale v díře u kořenů jednoho ze stromu. Otvírala zobáky a dožadovala se krmení. Divím se, že mají hnízdo zrovna tady, kde jsou lehce zranitelná….
Do kempu jsme dorazili, už když se začalo stmívat. Byli jsme unavení a uchození, takže jsme si stihli jen uvařit jídlo a hned jsme zalehli. Vlastně jsme každý večer chodili spát relativně brzy, po setmění, měli jsme úplně jiný režim než doma. Ráno jsme ale taky vycházeli na cestu mezi posledními. Můj milý z toho byl trochu nesvůj, ale řekla jsem mu, že jsme přeci na dovolené, takže se potřebujeme dostatečně vyspat a nic nehrotit. Většina trekařů vstávala tak v 6 a v 7 už vyrážela na cestu, což bylo pro nás nereálné. Někdy bylo třeba taky počkat na sluníčko a vysušit stan a plachtu. Na druhou stranu jsme dřív nebo později ty samé lidi pak často došli… hlavně v druhé půlce jsme potkávali ty samé lidi, protože kempů, kde by se dalo spát, nebylo tolik… většinou byl v širokém okolí jen jeden.
Věděli jsme, že druhý den by měl být jeden z nejnáročnějších, protože nás čekalo stoupání kolem 1500 výškových metrů. Sice už jsme byli trochu rozchození, ale zpočátku se mi vůbec nechtělo nahoru. Nejdříve jsme šli po rovině až ke kostelu, který měl vznešený název Notre Dame de la George. Podívali jsme se po okolí, ale dovnitř jsme nešli, zrovna ho uklízeli. Následovalo prudké stoupání k chatě Refuge nant Borrant, kde jsme plánovali udělat si pauzu. Kolem nás prošlo celkem hodně lidí, ale většina z nich měla jen malé batůžky. Zde jsme také potkali poprvé koníčka, který táhl na zádech vaky s nákladem. Mysleli jsme si nejdřív, že zásobuje tu chatu, ke které jsme šli, ale po čase jsme zjistili, že ke koni patří výprava asi 20 lidí, kteří jdou též kolem Mt. Blancu. Nejspíš ho nešli celý, spali na chatách, ale i tak mají můj obdiv. Většině z těch lidí bylo totiž tak kolem 60 let, ale byli to čiperní staříci a babky. To jsme ještě ten druhý den netušili, že koníka s celou družinou ještě mnohokrát potkáme.
Cestou jsme viděli několik vodopádů a u Refuge nant Borrant jsme objevili bílou pejskovou kočičku. Byla přítulná do té doby, než ji začaly zlobit nějaké děti. Pak utekla. Napili jsme se a pokračovali jsme dál. Začaly se krásně otvírat výhledy. Sluníčko protrhalo mraky, takže nám bylo dost teplo. To jsem ještě netušila, že jakmile přejdeme do Itálie, značně se ochladí. Teď ale předbíhám. Nevěděli jsme, kde ten den skončíme a kolik budeme mít sil. U Refuge de Balme byla kromě pítka ještě možnost si dojít na záchod. Oběd jsme si dali až o něco výš. Měli jsme kus kus se sýrem a s masem. Potřebovali jsme oba vydechnout… Naším dalším cílem byla odbočka k chatě Refuge de Bonhomme. Zde jsme se museli rozhodnout, jakou variantu trasy dále půjdeme. Buď klesneme a dostaneme se víc na jih k Les Chapieux, nebo půjdeme ještě trochu výš, ale tolik neklesneme a cestu si trochu zkrátíme. Bylo to sice prudší, ale nakonec jsme se rozhodli pro druhou variantu. Vydali jsme se po cestě, která nás měla dovést až do osady La Ville des Glaciers. Tam jsme však dorazili až ten následující den. Už tak jsme měli v nohách spoustu kilometrů a převýšení. Kolena při novém sestupu mi začala vypovídat službu. Potkali jsme krásné kamzíky, kteří měli svého pískajícího vůdce. Vůbec si nás nevšímali. Až když jsme došli přímo k nim, tak popoběhli. Cesta dolů mi trochu připomínala sestup v Gruzii, když jsme byli u Kazbegi.
Obloha se však začala zatahovat, ochladilo se, a tak jsme začali hledat místo na stan. Bylo celkem těžké najít rovnou plochu, ale nakonec se nám to jakž takž poštěstilo. Jen tak tak jsme postavili stan a déšť zesílil. Začal foukat i nepříjemný vítr. Na chvíli déšť ustal trochu, a tak se můj milý vydal ven vařit polévku. Brzy se ale zas rozpršelo, takže to bylo fakt pro něj adrenalinové vaření. Má můj obdiv! Hned jak jsme se najedli, tak jsme zalezli do spacáků a snažili se usnout. Několikrát za noc mě vzbudil silný vítr, takže to bylo dost strašidelné. Taky zima trochu byla, i když upřímně…. zažila jsem i horší momenty, ocenila jsem to, že jsem si na naši výpravu půjčila kamarádky spacák. Jak jsme zažili hroznou noc, tak ráno bylo opět jasné a sluníčkové. O tom, jak probíhaly další dny napíši již brzy v dalším článku. 🙂
