Včera jsme vedli zajímavou debatu na téma, kolik kdo řídil v životě aut. Téma „auto“ je bohužel pořád u nás stále aktuální, protože každou chvíli řešíme nějaké trampoty s našimi čtyřkolovými „miláčky“. Bohužel je to tak, že když dáme do kupy jedno, objeví se závady na tom druhém. Je to k zbláznění, zvláště když se dozvídám nemilé věci od našeho mechanika. Obecně jsem pro to, aby se rozbité věci opravovaly a ne aby se vyměňovaly za nové. Bohužel to u těch novějších aut občas nejde, což je k vzteku. Nejhorší jsou v tomto autorizované servisy, které se mi nechce vůbec podporovat. :-/ V tom mají výhodu starší auta, která se dají snáz opravit. Přetechnizované auto je pro mě noční můra. Když se člověk sotva pohne a ono už začne pípat… Když se něco v takovém autě pokazí, i drobné zásahy jdou do desítek tisíc, protože právě v těch nových autech se mění kus za kus. Štve mě to. Máme tu možnost porovnat způsob a cenu opravy jak u starého, tak i u novějšího auta.
Spočítala jsem, že za ty roky, co mám řidičák, jsem řídila minimálně 10 aut, když nepočítám auta v autoškole. Myslím, že tam jsem řídila nějakou škodovku, ale už si nepamatuji jakou.
- První auto, které jsem řídila byl náš Daewo Matiz. Moc jsem se s ním ale nenajezdila, protože mi ehm po určitém excesu jeho řízení mamka zatrhla.
- Další auto, do kterého jsem po několika letech nasedla jako řidič, byla trojková Fabia, kterou jsem dojela až do Rumunska. Půjčili jsme si ji v půjčovně a ta cesta byla pro mě doslova křest ohněm.
- Následně jsem jezdila Hyundai i10, které jsem používala jako služební auto na Krétě. Bylo to první auto, které jsem řídila úplně sama bez účasti dalšího spolujezdce.
- Na Krétě jsem pár dní měla též Fiata Pandu, která mně štvala tím, jak bylo maličká, takže jsem se do ní sotva vešla. Připadala jsem si jak v takovém tom autíčku pro děti, co bývá v nákupních centrech.
- Pak jsem byla tak trochu přinucena zvyknout si opět na trojkovou Fabii combi, kterou mám doteď. Zezačátku jsem se toho bála, měla jsem strach, že ji někde odřu, že je příšerně veliká, ale teď mi to už ani nepřijde. Krásně jsem si na ni zvykla.
- Na Mallorce jsem řídila opět vypůjčeného Matese, ale tentokrát o kapku novějšího. Připomněla jsem si tak svoje ne moc slavné řidičské začátky. 😀 Daewo Matez je ale super auto do města a na výlety. Všude se vejde. Sjela jsem s ním i do soutěsky Sa Calobra, což považuji za velký úspěch. 🙂
- Při stěhování jsem byla donucena řídit dodávku Ford Transit, což byl teda fakt stres, ale naštěstí jsem ji měla za úkol odvezt jen z půjčovny na parkoviště, tak jsem ujela jen pár kilometrů. V té době ještě neměl můj milý řidičák. No bylo to tak trochu divadlo v té půjčovně, ale dala jsem to. 😀
- Na Tenerife jsem řídila Opel Corsa. Autíčko nám cestování po ostrově moc usnadnilo a díky němu jsme se podívali na spoustu míst, která by jinak mhdčkem byla nedostupná. Mám na to krásné vzpomínky, i když tedy ve městech to byl tedy taky občas adrenalin. Ztratili jsme se s GPSkou nesčetněkrát. Pak jsem taky měla strach z rozjíždění v kopcích, ale zdejší auta už mají asi všechna zabudována systém, který vás podrží a necukne s vámi dozadu, jak to dělá třeba právě moje Fábinka.
- Loni v Bulharsku jsme si též půjčili Opela. Opel Combo to byl. S ním se řídilo taky dobře, i když měl tedy dosti slabý motor a často jsem si říkala, že tu chybí šestý rychlostní stupeň.
- No a teď se učím řídit s Peugeotem Expertem, polododávkou. Pomalu si zvykám na to, že má ruční brzdu vlevo, že musím víc točit volantem a že se mám víc dívat do bočních zrcátek než do toho zpětného, které je dost malé a není v něm tak dobře vidět. Není tak živej, ale zároveň člověk skoro nemusí brzdit, když se spomalit. Stačí si podřadit. Čidla tu nexistují. Snažím se necouvat. Holt když bude nejhůř, budu muset vylézt a podívat se. V začátcích mi teď pomáhá můj milý, za což jsem mu moc vděčná.
Nikdy jsem ještě neřídila auto s automatem. Chtěla bych si to zkusit, ale jen opravdu na krátkou chvíli. Nechtěla bych si na to zvyknout, mám ráda manuál. Teď jak jsme byli na Maltě, tak jsem žasla nad tím, jak se řídí vlevo, myslím, že bych do toho asi nešla. Leda někde, kde by nebyl žádný provoz… někde v divočině. Chtěla bych si někdy zkusit ještě řídit traktor a taky RTOčko. I když můj milý říká, že RTOčko je na řízení pěkně náročné. Umí to fakt jen fajnšmekři. Mým největším snem je půjčit si jednoho dne kabriolet a vyrazit s ním na výlet. Zažít ten pocit při jízdě, kdy se řítíte krajinou a máte nebe nad hlavou a vítr vám fičí ve vlasech. Vím však, že půjčit si takové auto je drahá záležitost. Leda bych narazila na někoho ze známých, který by měl tento exemplář ve svém vozovém parku. 😉
To by bylo asi vše, co mě k tomuto tématu napadá. Auto je pro mě velký dar, neskutečný benefit, který mi nabízí pocit svobody. Mohu si zajet kdy chci kam chci a nemusím se spoléhat na někoho dalšího. Nemusím řešit, kolik tašek s sebou povezu. Mohu stěhovat i větší náklady. Mám díky němu i střechu nad hlavou. Mohu v něm i přespat. Sice péče o auto přináší i nemalé výdaje, ale myslím, že za tu obrovskou pomoc a úlevu, kterou nám přináší, to rozhodně stojí.
Koukám, že modrá barva krutě vede. 😀