Tak nastal poslední den v tomto měsíci a zároveň poslední školní den. Cestou k doktorovi jsem potkávala spoustu dětí, jak si v ruce nesly vysvědčení. V cukrárnách se tvoří velké fronty, protože kdo by nevyužil dostat zmrzlinu za pouhé ukázání vysvědčení, že? 🙂 Vzpomínám na ty časy, kdy jsem se domů taky vracívala s vysvědčením… kdy jsem byla svědkem posledního zvonění a loučení s učiteli. Kdy moje mamka nosila domů kýble plné květin a kdy jsme se společně s ní radovali z dárků, které dostala od svých žáků. Ach kde jsou ty časy. To už teď není a nikdy nebude….
Dnes jsem dost zpomalená, neb se náš česnekový večer protáhnul až do půl druhé ráno. Nejsem zvyklá ponocovat. Ale venku se nám sedělo moc dobře. Naše parta z bývalé práce se setkává tak jednou za půl roku a česnekové večery jsou už tradicí. Přišla jsem hned na několik nových myšlenek a zároveň mi moji kamarádi nabídli pomoc s půjčením vybavení a průvodce na naše letní dobrodružství. Od pondělí pracuji každý den jak kolovrátek a to je taky vyčerpávající. Přesto se mi nepodařilo deficit chybějících hodin úplně dohnat. Snad to nebude vadit.. Už se těším, až se konečně pořádně vyspím. A taky se těším na oslavu. Upekla jsem pro naše oslavence překvapení. 🙂
Není radno nechávat oblečení kdekoliv pohozené, Róza se na něm vždycky usadí. Nejraději má věci mého milého. 😀